Nichts ist fur dich....Nichts war fur dich .... nichts bleib fur dich... fur immer!...

Rammstein Interview - Pohled do zákulisí

28. srpna 2008 v 20:00 | Agnesh |  Rammstein

Pohled do zákulisí (mit E. Fialik)



U příležitosti vydání nového DVD Rammstein "Völkerball", které vychází v době, kdy si skupina ještě užívá dovolené, se naskytla příležitost zeptat se manažera Rammstein Emanuela "Emu" Fialika v jeho berlínské kanceláři Pilgrim Management na zákulisí kapely a managementu.

L: Vzpomínáš si ještě na své první setkání s Rammstein? Jak jsi tuhle skupinu objevil?
E: Část kapely, zvlášť ty, co byli u Feeling B, jsem zběžně znal už hodně dlouho. Později mi Richard, který k Feeling B nepatřil, vyprávěl, že jsme se předtím taky už jednou setkali, když jsem ještě pracoval jako knihař. Ale "známost", to je asi přehnané slovo. S pojmem "objevení" je to úplně složité. Kdyby mi někdy někdo řekl, že by objevil moje děti, odpověděl bych mu, že svoje děti jsem objevil já. Ale jestli tohle sedí, to taky nevím. Objevení kapel si na svůj účet rády připisují velké nahrávací společnosti, ale je to tak široké pole, že se raději držím mimo něj. Není pravda ani to, že jsem s kapelou spolupracoval od začátku, protože první koncerty Rammstein zařizoval kolega, s kterým se ale pak rozešli.

L: Vedl k vaší spolupráci dlouhodobější proces, nebo to bylo dílem nějakého rozhodujícího okamžiku?
E: Obojí. Skupina za mnou přišla a zeptala se, jestli bych nechtěl převzít management. Nechtěl jsem to udělat jen na základě jednoho rozhovoru a dvou, tří demonahrávek. Vliv na to měla i moje osobní situace. Muziku jsem si pak poslechl ještě jednou doma a už se mi to líbilo víc. Ale teprve když jsem je pak uviděl živě, objevil jsem je pro sebe, ne pro svět. Bylo to velmi přesvědčivé vystoupení v klubu Knaack v Berlíně. Když se mě o čtvrt roku později ještě jednou zeptali, řekl jsem "Ano". Od té doby spolupracujeme.

L: Co tě na té muzice lákalo? Byl sis hned jistý, že by to mohlo být něco velkého?
E: Tuhle otázku bych si musel položit pokaždé, když se mi něco líbí. Později jsem jednou viděl tady v Knaacku jinou skupinu, která se mi taky hodně líbila, a pak jsem musel konstatovat, že už jsou světově známí, ale já je neznal! Že může být něco velké, to si člověk vlastně myslí vždycky, když na něčem začíná dělat a má pocit, že se může uplatnit. Není to vždycky bezpodmínečně spjato s nějakou kapelou, ale i s vlastním uspokojením. V případě Rammstein tohle zase souvisí s muzikou a koncertováním, protože obojí bylo zásadně jejich neuvěřitelně působivým uspokojením, i když to ze začátku samozřejmě bylo podstatně nesmělejší než dnes. Ale už tenkrát to přesahovalo hranice malého klubu.

L: Když srovnáš atmosféru kapely a charaktery jednotlivých členů tehdy a dnes, jak dalece úspěch Rammstein změnil?
E: Už když začínali, byli dost zralou skupinou. Ale samozřejmě chyběly ještě zkušenosti. Předtím, než v roce 1994 Rammstien vznikl, prošli jednotliví členové úspěšnými skupinami jako Feeling B nebo v případě Schneidera a Richarda Die Firma a v případě Olivera Inchtabokatables, kde sbírali první zkušenosti. Věděli tedy přesně, co chtějí, ale ještě nevěděli, jak toho dosáhnout. To se člověk naučí časem, ale pro ty, kteří se nepohybují v těsné blízkosti kapely, se toho zase tolik nezměnilo. Člověk už ví mnohem víc o složitostech života, např. jak dlouhé může být turné, kdy potřebuju přestávku a jaké pohodlí k tomu potřebuju. Člověk prostě ví víc o sobě a má konkrétní představy. L: Pozornost budí i to, že původní složení skupiny zůstává léta neměnné.
E: Myslím si, že skupiny, které skutečně mají úspěch, vynikají stálostí. A úspěchem nemíním zlaté desky. Původní složení kapely se mění i prostřednictvím zakročení osudu do personálního složení skupiny, jako např. v případě Metallicy, když zahynul jejich basista. Tahle stálost je podle mého názoru základem úspěchu.

L: Souvisí Pilgrim Management bezpodmínečně s Rammstein, nebo firma existovala už předtím?
E: V posledních letech jsme se soustředili hlavně na Rammstein, ale firma existovala už dřív. Tehdy jsme spolupracovali s kapelou s názvem Bobo in White Wooden Houses, která měla smlouvu s Polygramen. I tohle byl přátelský vztah a sounáležitost dalece překračující hranice muziky. Pilgrim Management se sice takhle jmenoval už dřív, ale rozvinul se díky Rammstein a to, že jsme umělecká agentura, jsme si uvědomili až časem.

L: Přibíráte do svých řad i nové skupiny?
E: Jsme ochotní uzavřít smlouvu s novými projekty, ale nabízí se otázka, jak moc otevřený je partner v manželství. Dost dobře jsme se doplnili. Všechny seriózní managementy se všude ve světě zabývají maximálně tak třemi, čtyřmi kapelami. Kdybychom se začali starat současně o větší množství skupin, mělo by to spíš osobitou atmosféru nahrávací společnosti. Dveře jsou proto sice otevřené, ale jen na úzkou škvíru, protože to musí fungovat i emocionálně. Nejde přece jenom o to vydat každé tři roky desku a prodat ji. To dělá nahrávací společnost. Vztah mezi managementem a umělcem funguje jinak.

L: Jaké úkoly za skupinu přebíráte?
E: Skupina samozřejmě dělá muziku a v tom je zahrnuto i práci umělce při vydávání desky, stejně tak jako plánování turné. To ale ještě nezahrnuje celý prostor vydávání desky. Jakmile se vyžaduje rozhodnutí kapely, jedná se o dlouhodobý proces. Staráme se o všechno, co s tím souvisí - právní zastupování, hudební smlouvy, obchodní smlouvy, daňoví poradci a samozřejmě taky nahrávací společnost, protože v ideálním případě nemá kapela přímo s labelem co dočinění, nebo jen v případě úspěchu při předávání cen Adwards, Echo apod. Vždycky to závisí na fázi, v které se skupina právě nachází. I tohle roste. Práce vlastně pořád přibývá. Mladý management přenechává mnohé nahrávací společnosti. Pokud je kapela dostatečně úspěšná a člověk se v tomhle prostředí pohybuje dlouho, pak to už neudělá, ale spíš se snaží udržet komunikaci co možná nejtěsnější. To znamená, že se co možná nejvíc udělá tady u nás a s nahrávací společností se pak jen slaďuje, protože muzikanti by měli být zaplaceni nejvíc.

L: Označil by ses za sedmého člena skupiny?
E: Rammstein tvoří šest lidí, takže to se sedmým členem skupiny nesedí. Nepatří k nim ani producent, ani manažer, protože život skupiny přesahuje ony tři měsíce, které člověk stráví každé tři roky ve studiu. Jasně, jsem skupině nejblíž, ale zvláště v případě Rammstein není můj názor na muziku potřeba. Když říkám svůj názor na hudbu, jde o výběr singlů nebo o pořadí skladeb na CD. Rammstein byli vyzrálou kapelou, už když začínali, takže žádného sedmého člena nepotřebovali.

L: Byl tedy Rammstein od začátku sólovým hráčem, jak se to mohlo jevit lidem, nebo jste museli o trvalý úspěch tvrdě bojovat?
E: Z pohledu manažera je tu dost práce, ale jestli je to víc práce než s někým jiným, to nevím. V každém případě se musí bojovat o to, aby všechno klapalo tak, jak si člověk představuje. Je to jako s porodem. U některých žen trvá porod osmnáct hodin, u jiných jen jednu, ale v té jedné hodině bojovaly tak tvrdě, že bych si to s nima nechtěl vyměnit. Tak to vidím i s Rammstein. Pro mě je to v každém případě práce, ale nestěžuju si na to, protože všechno mě uspokojuje jak po stránce umělecké, tak po stránce lidské.

L: Jak si vysvětluješ, že je Rammstein takřka jedinou německy mluvící skupinou, která je velmi úspěšná i v zahraničí?
E: Protože je to spolu s Kraftwerk jediná německá skupina, která zastupovala německý jazyk v zahraničí opravdu důsledně. Abychom tohle zvládli, hodně jsem pracovali. A přesně v tomhle místě udělal německý průmysl nejvíc chyb. Má to co dočinění s uměním a texty. U Rammstein je zaručena vyváženost, takže už prostřednictvím hudby a zvuku je řečeno hodně. Tyhle složky tvoří s texty, hlasem a přednesem jednotu, která zřejmě vyvrací i dost předsudků o Německu a německé kultuře. I v zahraničí se najde dost takových, kteří jsou námi Němci fascinováni v tom kladném slova smyslu, takže ona typická německá sebekritika není pokaždé produktivní. V případě Rammstein to bylo spíš tak, že si mnozí mysleli, jo, to sedí. A kdepak jsou všichni ostatní němečtí umělci, zvlášť v oblasti hudby!?

L: Jen málo německých kapel je úspěšných v zahraničí. Mělo to co dělat i s politikou nahrávacích společností?
E: Ano, nemělo by se zapomínat, že hudební průmysl celosvětově působících koncernů z Ameriky a z Anglie se činí a jejich strategie se často neshodují s národní kulturou Němců, Španělů, ale ani Francouzů. Tohle ty koncerny zajímá jen okrajově, zvěsti o takovém přístupu jsou pravdivé. Je to takový sezónní obchod, který závisí hlavně na osobnostech, které jsou zrovna na vrcholu. Najdou se tací, kteří národní trh rádi podpoří, a jiní, kteří si chtějí jen přivézt ocenění z Ameriky, protože si říkají, že to přece vyjde laciněji, když se peníze vydají jen jednou v Americe nebo v Anglii a produkt se pak zhodnotí po celém světě, místo aby se národní umělci hodní povšimnutí objevili pro celý svět. Navíc se k tomu samozřejmě přidává nutnost tržních tendencí těchto tahounů ve smyslu zisku. Dokud se budou zavírat dveře tak dalece, že to nutí člověka vedrat se dovnitř, bude se pořád nabízet komerce. Ale člověk si může najít prostor, kde se dokáže dobře zabydlet a kde se může bránit. Množství zaměstnanců, které tady u Pilgrim máme, je potom nutné, i když by si lidi mohli myslet, na co potřebují tolik spolupracovníků, když se věnují především jedné jediné kapele, která udělá jednu desku za tři roky? Většinu si raději uděláme sami. Kdybychom to dělali jinak, byli by Rammstein vydáni všanc žádaným vlivům mnohem víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama