Nichts ist fur dich....Nichts war fur dich .... nichts bleib fur dich... fur immer!...

Rammstein Interview - Paul Landers na rádiu Goethe 2/2

28. srpna 2008 v 20:05 | Agnesh |  Rammstein
RG: Takže se vždycky setkáváte s dobrými ohlasy?

Paul: Vždycky, i když se to vůbec netýká kapely. I když člověk častým cestováním otupí. Ale zpátky k otázce, proč s námi má tolik lidí problém. Myslím, že na první pohled působíme opravdu hodně brutálně a odrazujeme ty politicky korektní, jak už jsme říkal. Jenže ve společnosti jsou pořád lidé, kteří chtějí vztek. Většinou mladí, kteří chtějí pozlobit rodiče. Ti poslouchají něco jako je "Manson" nebo "Slipknot", a to vůbec není správné. Jenže člověk musí mít něco, co rodiče nepovažují za správné, čím jsou rodiče šokováni. A právě tuhle funkci zastáváme. Nelíbíme se jim na koncertech. Jsme tak trochu drsní a ne tak dobře stravitelní. Zaměřujeme se na nebezpečná témata, na to, co se smí a co ne. Svým způsobem se pohybujeme na hranici dobrého vkusu a na hranici toho, jak dalece německy se člověk může prezentovat. Šmejdíme kolem, vyvážíme starý hnojiště a sledujeme, kde to smrdí, který dveře se smí otevřít a vlastně nás to baví. Taky si už trochu všímáme právě těch vyslanců spravedlnosti a té politické korektnosti, jak nedokážou zastavit ono postupné uvolňování země. Náš producent je Švéd, ten taky říká, že před 20 lety nikdo nemohl vyvěsit švédskou vlajku. Protože tohle gesto bylo nacionalistický a nesmělo se to. Teď už mají někteří Švédové svou vlajku vyvěšenou na stožáru v zahradách a všichni zjišťují, že to vůbec není špatný. Člověk přece nemusí být hned nacista, když vztyčí vlajku. Nehledě na to, že když se normální Němci trochu rozvíjí, neměli by právě pravicoví radikálové už dostat šanci. Měl by se jim vzít trochu vítr z plachet tím, že jim bude odepřeno i tohle poslední gesto, které si ještě přisvojují. Třeba když vykřikují: "Německy!" A říká se: "Jo, taky se mi to líbí." Taky by bylo dobrý, kdyby už takový právo neměli.

RG: Už jsi zmiňoval, že se pohybujete na hranici dobrého vkusu, což je podle mě hodně vtipné. Přesto se pořád objevují lidé, kteří se vám snaží něco podsouvat, protože provokujete. I na jevišti, když Till například při songu "Mein Teil" přitáhne hrnec na vaření. Jak u vás tohle probíhá, probíráte tohle nějak předem?

Paul: Provokujeme rádi, ale všimnul jsem si, že se to nedá nějak uměle vytvořit. Nedokážeme si jako kapela sednout a přemýšlet: "Kdepak bychom mohli provokovat?" A pak si něco najít a udělat to. Možná to jde udělat takhle jednou, ale časem to lidi prokouknou. A navíc to taky časem přestane člověka bavit. Líbí se nám lidi tak trochu trápit a mást je. Nebavilo by nás být pořád příliš uspořádaní, pro lidi snadno čitelní, to by nás nelákalo. Proto taky nesedíme a nenamáháme se přemýšlením. Ani se namáhat nemusíme, přijde to samo od sebe. Spíš se musíme brzdit. Takže v podstatě sedíme a napadají nás jenom lumpárny, u kterých často umíráme smíchy, a pak je předvádíme smrtelně vážně, aby lidi zase nevěděli, že je to myšlený jako vtip. A tohle přichází samo od sebe. V tomhle směru se vůbec nemusíme namáhat. Občas pokecám s kapelama a tak a říkávám jim: "Udělejte přece někdy taky něco." A oni na to: "Nee, to nám nahrávací společnost vyhodí." Já si myslím: "No jo, možná by to bylo dobrý."

RG: Takže v tomhle jste skutečně svobodní?

Paul: No zaklepu na dřevo, aby se už nic nestalo, ale v tomhle jsme svobodní. Uvedu malý příklad. Kdysi jsme byli na MTV v jednom živém vysílání v Londýně a jednali tam s náma jako s posledníma asistentama. Byli k nám naprosto protivný. Už předem jsme vysvětlili, že chceme používat pyrotechniku. Najednou řekli: "Ne, to nesmíte." Měli jsme tam hrát dvě skladby. Během druhý písně plival Till trochu krev. V podstatě bylo naprosto pošetilý, udělat něco takovýho v odpoledním programu. A tehdy nám řekli: "Pokud něco takovýho uděláte, stopneme to." A skutečně to pak uprostřed písničky vypnuli a pustili tam nějakou novinku. A nám pak řekli: "Na MTV navždy zákaz." To jsme si říkali: "No teda, zákaz právě na MTV, můj bože…" A o jeden, dva roky později přišli: "Nemůžeme vás hrát? Jakpak to uděláme, je nám to líto." Nechtěl jsem tím říct, jaký jsme borci, protože nám na ničem nezáleží. Chtěl jsem tím říct, že takové jsou prostě naše hranice. Doteď vlastně všechno funguje opačně, než by mělo. Prakticky pokaždé jsme udělali něco, za co jsme správně měli vyletět, ale tak nějak jsme pořád tady. Pro kapelu není nic nebezpečnějšího než když lidi nudí, když není nic vidět. Možná to jde i takhle, pokud je špičková muzika (smích), jako James Blunt nebo jak se jmenuje. Ten tak klidně může zůstat. Oblíkne si manšestráky a pak něco zpívá. Jenže my tak nepřemýšlíme. Ani na MTV jsme si neřekli: "Teď si naděláme mrzutosti." Jenže oni s námi jednali opravdu hnusně a byli k nám nespravedliví. Nebo jsme byli jednou v Londýně, zase se měla používat pyrotechnika, před halou stály 2000 lidí. A pak se zavelelo: "Ne, nesmíte." A my řekli: "No tak v tom případě jedeme zase domů." A taky jsme domů odjeli a to bylo vůči fanouškům neskutečně blbý. Taky jsme jim to pak vysvětlovali a dost je to mrzelo. Když jsme tam hráli znovu a přišly tam 4000 lidí, už jsme měli pyrotechniku povolenou. Takže: člověk by měl být důsledný. To je vždycky dobrý.

RG: Jak to funguje uvnitř kapely? Jste navzájem přátelé? Byli jste přátelé už předtím, než jste kapelu založili?

Paul: Neustále se to mění. Ze začátku jsme byli všichni jenom kamarádi, pak jsme byli kámoši i kapela. Jednu dobu jsme byli jenom kapela. Teď jsme zase kapela i kamarádi. Tohle se pořád mění. Jasně, že máme i problémy a že jsme na sebe navzájem byli už i hodně naštvaní, ale nějak jsme vždycky v šesti našli sílu rvát se společně dál. V tom jsme měli zatím štěstí.

RG: Je vlastně ještě vůbec něco, co byste chtěli dělat? Jste přece světové hvězdy…

Paul: No jo, světové hvězdy… Co bysme ještě chtěli dělat? V podstatě nás baví dělat muziku. Vím, co máš na mysli, možná nějakou divadelní hru nebo hudbu k filmu. Ale zatím děláme právě to, co nás baví. Vymyslíme show a pojedeme s ní. Uděláme dobrou desku, dá-li Bůh. A tady v Německu máme nejstarší publikum, i co se věkového složení týká, chodí tu fanoušci ve věku tak Petera Maffaye. Přicházejí i mladí, ale v Evropě je to široko daleko nejstarší publikum. Ale to přece chápu. Jsme tu takový druh grönemeyerského hardrocku (smích).

RG: Co je pravdy na zvěstech, že Till opustí kapelu?

Paul: Rozšířila to nějaká americká webová stránka. Byli jsme tou dobou právě nahoře u Baltu a dělali muziku jako za starých časů společně. Vůbec nic jsme netušili. A najednou všude zvonili telefony, mobily: "Co? Vy se rozcházíte?" A my na to: "Cože??" Každopádně to byl jen výmysl jedněch webových stránek, od kterých to ti ostatní přebírali. Takže - klepu na dřevo - ale Till ještě nikdy neznamenal pro kapelu nebezpečí. Je to přátelský pohodář a vůbec nemá nějaké ambice.

RG: Tohle je taky něco, co zajímá zřejmě dost lidí, kteří se s vámi osobně nesetkávají: charakteristiku "přátelský pohodář" si člověk zrovna s Rammstein nespojuje.

Paul: Ale to je přece známá věc, že muzikanti, kteří hrají tvrdou muziku, bývají většinou pohodáři, a frajírci jsou spíš popové hvězdy. Máme veliké štěstí, že jsme dospěli hodně pomalu, že jsme už deset let předtím, než přišel opravdu velký úspěch, mívali takové dílčí úspěchy, takže jsme s tím prakticky mohli vyrůst. Takže nás to neporazilo. Ti, kdo nás znají, vědí, že většina z nás je vlastně pořád tady, že nás sláva ani peníze nezkazily.

RG: Jak bys popsal situaci v dobách NDR, kdy jsi spolu s Flakem dělal muziku?

Paul: Byla tu tak trochu taková rodinná atmosféra, každý znal každého a co Zápaďáci neznají: pokud někdo žije v diktatuře, má společného nepřítele a to je dokonalé. Teď to zní tak trochu legračně, ale můžu to každému jen doporučit. Nic víc, než pokládat stát za hloupý. Hloupý je i ten, kdo dělá jenom blbosti. A dělejte jenom věci, z kterých si člověk může dělat legraci. Teď to taky tak trochu funguje, ale tady na Východě to bylo ještě zřetelnější. Teď je to víc ukryté. Mít společného nepřítele je hodně příjemné, protože lidi to stmeluje dohromady. Člověk narážel na typické scény v kavárnách a v obchodech. Teď je to hodně rozdrobené, hodně rozvrstvené. Jsou tisíce klubů a všeho. Je to hodně rozptýlené, tenkrát to bylo víc propojené, víc soukromé.

RG: Na CD "Spannung, Leistung Widerstand" je dost kapel z NDR. Tady na Západě jsme znali právě "Karat" a "Pudhys". Na Východě byla ale naprosto proměnlivá scéna.

Paul: Na Východě byly tři vrstvy. Nejvrchnější byla ta, o které jsi mluvila, oficiální státní kapely. Ty v podstatě všichni pokládali za hloupé. Mladými byly tyhle kapely kompletně odmítány. Pak byla střední vrstva. To byly kapely, které nevystupovaly v televizi a nehrály se v rádiu, ale měly povolení hrát veřejně. Tohle povolení jsi na Východě potřebovala jako řidičák. Přesto tyhle kapely nebyly přizpůsobivé. Do téhle vrstvy jsme patřili my. A pak byly ještě kapely úplně vespodu. Nejnižší vrstvou byly punkové kapely, které hrály jen na soukromých akcích a ve sklepech a na narozeninách. Ty oficiálně hrát nesměly, protože neměly povolení. To pro ně bylo dost blbý. Tohle tedy byly tři vrstvy na Východě a za oficiální se pokládala právě jen ta horní vrstva.

RG: Ale vždyť stát přece věděl, že tahle scéna existuje. Jak to, že to strpěl, nebo proč to strpěl?

Paul: Bylo jich moc. Nemohli všechny vrazit do vězení, ale masivně to narušovali. Taky všichni byli sledováni. A v mnoha kapelách byli i někteří od Stasi. V mojí punkové kapele - měl jsem dvě - v té byli dva, kteří byli využíváni Stasi.

RG: Kdy jsi se o tom dozvěděl?

Paul: Potom.

RG: Jak to pokračovalo dál po pádu Zdi? Nerozbila se ona pospolitost?

Paul: Ne, pokračovalo to pomalu. Nejdřív nastal v Berlíně nádherný rok anarchie. Bylo to neuvěřitelné. Nikdo neměl co říct. Už chápu, proč je v Iráku teror. Právě tady, ve spořádaném Německu, byl přechod od jednoho politického systému ke druhému naprostým chaosem. Mnozí prostě přišli do nějakého baráku, namontovali zámek a řekli: "Tady to odteď patří mně." A nikdo nic neřekl. Poněvadž východní troubové se neodvážili a západní troubové k tomu neměli oprávnění. V téhle šedé zóně, kdy nikomu nepatřilo nic, vládla absolutní anarchie. Každý si dělal, co chtěl. Bylo to úplně šílený. Lidi jezdili v autech, která neměla papíry. Ještě si pamatuju, jak bylo všechno pátý přes devátý a jak bylo všechno dovolený. Policajti jen bezmocně postávali v ulicích, neměli žádné kompetence, už nikomu nemohli nic. Když někoho zastavil policajt na Západě, člověk řekl: "Jsem z Východu, odkudpak to mám vědět?" Na Východě jsme tě neslyšeli říct: "Já jsem ze Západu, copak ode mě teď chceš?" Tohle bylo úplně děsný.

RG: Co jsi v té době dělal ty?

Paul: Taky jsme měli zabraný domy a snažili se zabrat i místa na venkově, abychom dostali od státu peníze. Podporovali jsme alternativní projekty, dělali divadlo. Pracoval jsem v "Tacheles" v Berlíně; vlastně je to ještě pořád alternativní dům. Pak jsem pracoval v divadle a oba ty projekty se ještě pořád tak trochu podobaly západnímu stylu. Dokud nám nedošlo, že je to hovadina. V dobách NDR jsme se pohybovali na hranici toho, co se ještě smělo, co bylo ještě možný, aniž by nás zavřeli do vězení. A když pak hranice mezi Západem a Východem padla, ocitli jsme přesně ve středním proudu. Zatímco v dobách Východu jsme se pohybovali na samé hranici a provokovali, na Západě jsme byli najednou spíš k smíchu.

RG: Nebáli jste se, že se taky dostanete do vězení?

Paul: Vždycky jsme se chovali jako voják Švejk. Vždycky jsme se tvářili, jako když neumíme do pěti počítat. Když jsme měli protistátní texty, zpívali jsme je anglicky. Při přehrávkách, kde se získávalo povolení hrát, jsme prostě zahráli jiný skladby, než který jsme pak hráli veřejně. Nahrávací technika, kterou měla k dispozici Stasi, vlastně nebyla tak dobrá, aby nám mohli dokázat, co tam zpíváme. Je ale taky možný, že naše vlohy byly tak špatný, že by to člověk tak jako tak neslyšel. Z pohledu Zápaďáků byl Východ hodně nesvobodný, ale tak tomu vůbec nebylo. Z mého pohledu byl Východ jedinečnou školkou. Byla tu velice přísná Stasi, ale když jsi použil pár triků, bylo to vlastně jedno. My si žili jako prasata v žitě. To typický nebylo. Byli mnozí, kteří trpěli a dostali se do vězení pro nic za nic. A my jsme tak nějak proplouvali. Něco takovýho jsme si vlastně vůbec nezasloužili. Ale znal jsem i jednoho basáka, ten opravdu trpěl, i když vůbec nic neprovedl. Ale jeho rodina měla hodně mrzutostí. Dostali i nabídku na útěk a to bylo hodně deprimující. Ale v našem případě… Existence Východu byla v podstatě postavená na mezerách trhu. Takových mezer byla spousta a my se zdržovali v nich. Ani jsem nebyl na vojně. Nikdo z nás tam nebyl, nějak se nám podařilo se tomu vyhnout. Taky to nebylo snadné, ale v našem přpadě to těžké nebylo. Taky jsme nikdy nepracovali. Měli jsme dost peněz. Jako příklad, abys pochopila Východ: koupila sis prostěradlo a hadr na podlahu, ten jsi obarvila a někdo měl střih na bundu. Na východním šicím stroji značky "Veritas" jsi ten hadr sešila s prostěradlem, prošila růžovou, přidala zip a hotovou bundu jsi prodala za 400 východních Marek, což byla polovina měsíčního výdělku. Za den jsi ušila čtyři nebo pět bund, jela jsi k Baltu a vrátila ses s 2000 Marek. Díky tomu jsi měla dvakrát tolik, co poctivý spřátelený východní pracující a nemusela jsi nic dělat. Takhle se živili všichni umělci. Třeba vyráběli šperky. Till pletl košíky. Za jeden až dva týdny si takhle "upletl" auto, pokud chtěl. Díky tomu, že na Východě toho nebylo moc, mohl člověk tímhle způsobem rychle zbohatnout. Ani jsem neměl nějak dobrého obchodního ducha. Vždycky jsem jenom někomu pomáhal. Například jednomu kámošovi, který dělal trička s potiskem. Když jsme je prodali, vždycky jsem za to něco dostal. Bylo úplně snadný vydělávat peníze nelegálním způsobem a byli jsme naprosto v pohodě.

RG: A teď vyděláváš legálním způsobem opravdu hodně peněz.

Paul: Jo, je jo vlastně úplně hrozný. Na Východě se mi vedlo dobře, měl jsem ve srovnání s ostatníma hodně peněz. A na Západě zase vydělávám hodně peněz. Takže je to naprosto bláznivý. Měl jsem štěstí, z toho mám velikou radost. Na Západě je to bez peněz moc zlý, to si sakra dobře uvědomuju. Proto se raduju každý den, že je nám přáno, že děláme skvělý věci a ještě za ně dostáváme peníze od našich fanoušků. To je naprosto neuvěřitelný!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama