Nichts ist fur dich....Nichts war fur dich .... nichts bleib fur dich... fur immer!...

Rammstein Interview - Paul Landers na rádiu Goethe 1/2

28. srpna 2008 v 20:04 | Agnesh |  Rammstein

Paul Landers na Rádiu Goethe

Pokoušet se napsat něco nového o Rammstein nemá smysl. Proč taky? Tihle tvrdí metalisté z Berlína stojí ve světlech ramp už léta a ze všech stran je jim spíláno, jsou popisováni a vysvětlováni, zatracováni i vychvalováni, milováni i nenáviděni. Přitom se většina takových článků a analýz může klidně uložit k ledu. O Rammstein už bylo napsáno tolik nesmyslů, že by se z toho dala postavit papírová lávka přes Atlantik. Klidně přiznáváme, že podle nás na Rádiu Goethe jsou Rammstein skvělí. Svým tvrdým zvukem a německými texty dosáhli něčeho jedinečného. Stačí se podívat jenom na jejich poslední počin "Völkerball", DVD se sestřihem z koncertů z Ruska, Anglie, Francie a Japonska. I moje zkušenosti z USA dokazují, že Rammstein otevřeli mnoha fanouškům cestu k německému jazyku, kultuře a Německu vůbec. Pro mnoho činných a své profesi oddaných kulturních pracovníků to musí být jako rána do břicha. Ale je faktem, že Rammstein svou tvorbou dosáhli něčeho, o co se jiní pokoušejí marně: mladí lidé ze všech koutů světa se zajímají o Německo, německý jazyk i kulturu. Reportérka rádia Goethe Nina Pauler hovořila s kytaristou Paulem Landersem o historii, příhodách i neomalených tvrdých metalistech, kteří rozhodně nenosí bílé rukavičky.

Radio Goethe: Paule, jste celosvětově nejúspěšnější německy zpívající kapelou se šesti miliony prodaných desek. Dokážeš si ještě vzpomenout, jak to všechno začalo?

Paul: Jo, začínalo se od píky. Ještě si pamatuju, jak nám lidi říkávali: "Škoda, že nezpíváte anglicky, mohli byste mít mezinárodní úspěch." My na to vždycky říkali: "Jo, škoda. Právě tohle jinak nejde." Protože jsme neuměli a ani nechtěli zpívat anglicky a protože jsme si mysleli, že muziku můžeme dělat právě jen tak, jak umíme. V tomhle směru nás to ani netrápilo. Legrační bylo, že na festivalech v Německu za námi někdy po koncertu chodily americké kapely a říkaly: " Hej, musíte bezpodmíněčně někdy přijet k nám, tam by vás lidi milovali." A my na to: "Fakt? Myslíte? Jenže my zpíváme jenom německy." "Ne, to je sakra jedno, přijeďte někdy." I díky tomu jsme se tehdy rozhodli zkusit hrát ve světě, rozšířit své pole působnosti, a to vůbec nebylo snadné. Protože není běžné, že by německé kapely usilovaly o to, hrát celosvětově. Nejsou pro to vůbec podmínky, něco takového prostě není. Německé nahrávací společnosti mají kromě regionálních umělců, kteří působí jen v Německu, jen takové věci jako Robbieho Williamse. To se pak poskytnou výhody, to se musí zveřejnit reklama. Jinou stránkou věci je, že německá nahrávací společnost prakticky říká americké nahrávací společnosti, jak má taková reklama vypadat, jakoby to v Americe vůbec neuměli. Takže telefonní spojení vůbec neexistuje, společnosti mají své cíle jenom daleko.

RG: A jak se vám, navzdory všemu, podařilo úspěchu dosáhnout?

Paul: Vydrželi jsme. Na prvním koncertu v New Yorku jsme hráli pro 15 lidí. A na posledním pro 4000 lidí. Ten první byl příšernej. Čekali jsme na místě od rána od šesti až do odpoledne. Už se mi vůbec nechtělo hrát. Klub neměl žádnou šatnu. Stáli jsme tam na ulici a čekali. Nesměli jsme používat pyrotechniku. A když jsme někdy nemohli používat pyrotechniku, měli jsme pokaždé takový náhradní program. Flake jezdil na Tillovi jako na koni a pobízel ho zářivkou. Poplácával ho s ní po zadku a nakonec mu ji rozbil o hlavu. Vždycky se nám tenhle efekt zdál hodně legrační. Jenže jsme nevěděli, že americké zářivky mají strašně tlustý sklo a nejdou rozbít (smích). Takže jsme tam stáli a Flake se zářivku snažil vší silou rozmlátit. A taky se mu to po chvíli podařilo. Kus odlétl a zarazil se do ramene našemu bubeníkovi Schneiderovi, kde zůstal trčet, Till byl zalitý krví, Flake se taky pořezal. Byl to děs. Lidi, kteří tam byli, si mysleli: "Co je tohle za cvoky?" Pořadatelé byli takoví ti černoši, co jsou pořád nad věcí. Pokyvovali hlavou a mysleli si: "Co je to za pošahaný Němce?" Takže takhle to začalo. Nejspíš jsme pak těm patnácti, co tam byli, řekli: "Jestli ještě někdy přijdete, musíte s sebou vzít kámoše."

RG: A pak jich pokaždé přišlo víc.

Paul: Na druhý koncert přišlo 300 lidí. Když je kapela učitým způsobem pro diváky atraktivní, rozkřikne se to a lidi se začnou zajímat.

RG: To chce ovšem velkou výdrž, když člověk vidí na prvním koncertu 15 lidí. Tak se v Americe zřejmě dojem nezanechá…

Paul: No jo, pocházíme z Východu. U nás to chodilo tak, že když přišlo 15 lidí, vlastně se vůbec nehrálo. Člověk se snažil, až když přišly 3000 lidí. Díky bohu jsme byli ještě před založením Rammstein v Americe. A tam jsme si všimli, že americké kapely zahrajou i pro dva lidi, protože jeden z těch dvou by zrovna mohl být nějaký manažer. A hrají jak o život, i když tam žádný lidi nejsou. Tohle jsme se naučili, hrát s plným nasazením. Můžeme hrát, i když lidi sedí a jedí. Je důležitý, aby člověk něco uměl. Tohle u německých kapel zas tak běžné není. Například u Mardi Gras v New Orleans je hospoda prázdná, když kapela začíná hrát. Lidé chodí kolem. Když je ta kapela dobrá, nakouknou dovnitř a zůstanou. Tak se místnost pořád zaplňuje, až je tam narváno. Je to úplně bláznivý. Ale už od samého začátku musí hrát tak dobře, aby zaujali toho, kdo nakoukne dovnitř. Tohle jsme se v Americe naučili.

RG: Když jste začínali, nebyl tu tenhle tvrdý styl vůbec populární. Sice existoval heavy metal z USA, ale německé kapely takhle tvrdé věci nehrály. Jak vás napadlo dělat právě tohle?

Paul: Máme velké štěstí, že se zas tak moc nezajímáme o módu, která je právě v kurzu. Když jsme začínali, byla v kurzu "Nirvana", to znamená grunge, a kapela "Selig" z Hamburku. Vždycky jsem se díval na MTV a VIVA a říkal si: "Pane bože, to se musí dělat líp." Napadlo nás spojit rokovou muziku s počítačem, dát dohromady stroje a lidi, a to pořádně tvrdě. A pak se to rozjelo. Ale během času se i rozvíjíme. V současné době jsme už trochu jiní. Nové album, na kterém teď pracujeme, je taky úplně jiné. Konkrétní hudební směr vyplývá v podstatě vždycky z vkusu jednotlivých členů kapely. A ten se může hodně lišit. Ale nakonec z toho vyleze právě tohle.

RG: Líbí se vám všem hodně tvrdá muzika?

Paul: Basák Oliver si zakládá na naprosto nerovných rytmech a na bláznivosti a na zlobě. Tohle se mu líbí. Podle Flakeho to musí být jen nerovné a originální. Nemá rád harmonii, musí to být neobvyklé. Schneider má rád zase tvrdší polohy. Till má opravdu hodně široký rozsah interpretů, které poslouchá, od klasiky až po nejtvrdší věci. Richard si zakládá na rocku. Podle mě musí být hudba originální. Hudební styl není rozhodující. Musí to být něco jiného, než co dělají druzí. Vždyť lidé nemají zapotřebí opakovat něco, co už existuje. Pokaždé se originalita nepodaří, ale je cílem. Člověk by měl usilovat o to, aby písnička v lidech vyvolala pocit: "Poslechni si to, tohle jsi ještě neslyšel." Je to hodně vzácné, ale když takový okamžik nastane, je to vždycky krásné. Například "White Stripes". V tomhle případě se dá říct: "Něco takovýho tady ještě není." Sice taky nepřišli s něčím novým, je v tom ale něco, díky čemu si lidi můžou říct: "Tohle můžu." Tohle jsem uvedl jako příklad toho, co mě na kapele zaujme. Proto u mě není hudební směr nějak striktně vyhraněný. Musí to být trochu zajímavé a originální. Ne tisící kopie "Mansona" nebo "Korn". To nepotřebuje nikdo. A právě německé kapely se velice často uchylují k horlivému napodobování jiných lidí. Většinou amerických nebo anglických kapel. Takové kapely pak nemají skutečnou identitu, protože Němci všeobecně nemají nějakou skutečnou identitu. I v hudbě se radši schovávají za jiná klišé z jiných hudebních oblastí, aby nebyli nápadní, že jsou německý.

RG: Říkal jsi, že nové album bude zcela jiné, ale Rammstein přece už mají identitu.

Paul: No jo, jasně. To je jako Robert de Niro. I když hraje různé role, je to pořád Robert de Niro. I Mercedes zůstane vždycky Mercedesem. Je to naprosto bláznivý. Člověk má určitý rukopis. My se teď snažíme udělat zas něco jiného. Na posledních dvou albech bylo hodně kečupu a majonézy; dá se říct, že byly hodně mastný. Teď to chceme udělat zase trochu tvrdší, dostat do toho trochu víc temna a nechat vítr znovu pořádně profukovat a pořádně rachotit.

RG: Kdy se nové album objeví?

Paul: To je hodně dobrá otázka (smích). V tuhle chvíli máme v počítači připravených přibližně 30 nápadů a teprve zhruba za tři týdny se ty písně dostanou na demo. Pak jich 20 vyhodíme a budeme pracovat na těch deseti nejlepších. Deska vyjde koncem roku. S nahráváním začneme zřejmě na jaře.

RG: Ty skladby, které vyhodíte, vyhodíte definitivně, nebo je píšete do šuplíku, odkud je pak znovu vyzvednete?

Paul: To je složitější. Někdy si je člověk schová na zlé časy. Zkušenost ukazuje, že i píseň potřebuje svůj čas. Je to jako s jídlem. Uvaří se a mělo by se sníst. Nebo se může dát do ledničky, kde vydrží pár dní. Jenže někdy… je to legrační… na něj už člověk nemá chuť. Občas máme i písně, které sice nejsou v kategorii "A", ale až v kategirii "B", jenže i tak jsou ty songy dobré. Mají jiné kvality. Tohle jsme přece udělali v případě našeho posledního alba. Vždyť většina skladeb na "Rosenrot" byla sice určitým druhem kategorie "B", ale přesto jich bylo na tuhle kategorii škoda. Proto jsme je taky vydali.

RG: Na vašem DVD "Völkerball" je vidět, jak Francouzi, Angličani i Japonci nadšeně zpívají vaše texty. Jak si vysvětluješ, že ten koncept opravdu funguje?

Paul: Možná proto, že žádný koncept neexistuje. Člověk zpravidla určitým způsobem vytuší, že určitá věc bude mít úspěch. Rád čtu životopisy vynálezců a tak. Hodně vynálezů vzniká omylem. Třeba gramofonové desky. Právě ty nejlepší vynálezy vznikají nedopatřením. Ani naše kapela nemá nějaký koncept. Když o tom člověk tak přemýšlí, naším konceptem by vlastně mohlo být asi tohle: mají-li všichni kraťasy, my máme dlouhý kalhoty, mají-li všichni dlouhý vlasy, my máme krátký, zpívají-li všichni anglicky, my zpíváme německy. Tohle by v podstatě mohl být náš koncept. To, že jsme nešli obvyklou cestou. Kromě toho jsme z Východu, díky čemuž se ve srovnání se západními Němci opravdu potýkáme s tím, co považovat za autority. Takže když něco děláme, opravdu nepřemýšlíme nad tím, jestli se to zrovna tomu nebo tomu bude líbit. Takové přemýšlení dopředu nám není vlastní. Naopak, když se o něco takového pokusíme, jde to od desíti k pěti. Takže náš nejlepší recept zní: prostě makat. Tohle můžu vlastně poradit každýmu. Právě když je něco společností považováno za něco, co se nemá, je to zajímavý a mohlo by z toho něco být. Nejhezčí na překonání hor je vždycky to, že za nima leží moře. Když se člověk bojí srovnání a toho, že se na něj někdo bude zlobit, může se stát, že to nikam nedotáhne.

RG: Takže se dá říct, že jste své omyly dotáhli k vlastnímu překvapení až do zdárného konce?

Paul: Jo, v podstatě jsme běželi opačným směrem, a přece jsme dorazili k moři, i když z druhé strany.

RG: A všichni běželi za vámi…

Paul: (smích) No jo, vlastně za námi neběžel nikdo. Potěšilo by mě, kdyby to někdo udělal. Tenkrát pak přišla taková malá německá vlna, nahrávací společnosti si mysleli, že k úspěchu stačí, když má člověk hluboký hlas a zpívá německy. Jenže ono to nestačí. A co se týká toho, jestli zpívat německy: myslím, že když hudba i text tvoří jednotu, je jedno, o jakou řeč jde… Pokud to není švédština … (smích)… Protože švédština zní úplně příšerně: "höksölöw"… To zní hrozně… Jako by to bylo pozpátku. Nebo čeština. Možná existují jazyky, v nichž se prostě zpívat nedá. Je ale hodně řečí, které jsou pro zpěv jako dělané. Například francouzština zní opravdu skvěle. Ruština je naprosto skvělá. Angličtina právě tak. Němčina zní tak trochu tvrdě, ale když umělec zvládne zkombinovat hudbu i text, tak je to taky hezké. Toho si můžeš všimnout, když posloucháš například "Voyage Voyage". Zní to dobře, nerozumíš ani slovo, ale zpíváš si s nima a to je na tom to hezký. Pokud to sedí, je jedno, že tomu člověk nerozumí. Když jsme šli zamlada někam na koncert, taky jsme nerozuměli, co se tam anglicky zpívalo. Nebo "Smoke on the Water". Taky jsem nevěděl, co to znamená, ale na diskotékách jsem si to zpíval. Ani Američani nemusí rozumět. Jsou to úplně normální lidi, taky se radují z dobré muziky a nemusí v rockové muzice rozumět německy o nic víc, než my anglicky.

RG: Vždyť byste vlastně mohli zpívat rusky.

Paul: Jo, taky by to šlo. Jenže nejsme Rusové. Tohle musí dělat Rusové. Navíc mají tak krásné melodie. Kromě toho přece už v jedné písni máme pár řádek textu v ruštině. Neznamená to, že bychom odmítali zpívat jinou řečí, ale musí to určitým způsobem vyplynout.

RG: Co myslíš, proč s vámi mají kulturní pracovníci pořád problémy? I když jste opravdu zvládli něco, co se jim nepodařilo. Mám na mysli to, že možná vedete jak mladé, tak i starší k tomu, aby se učili německy.

Paul: Chápu, že když na nás narazí nějaký velice inteligentní člověk, kterého rodiče hýčkali, má problém. Například lidi, kteří pracují v Goetheho Institutu. Vždyť to jsou většinou vzdělaní lidé v bílých rukavičkách. A najenou se objeví takoví rockoví burani z východu s velkejma perlíkama a všechno rozmlátí. To pak chápu, že to odmítají. Navíc si všímáme, že ti, kteří se jeví jako nevázanější, už nakukují pod povrch a pátrají, v čem jsou vlastně naše kvality. Ti se pak už nenechají šokovat. Ti, kterým se zalíbíme, bývají většinou hodně chytří lidé. Ale líbíme se i tak trochu jednodušším lidem, a to se pak ozývají zbabělci a vůbec tihle bezchybní lidé, kteří jsou politicky korektní a nechtějí si rozhněvat Pána Boha. A pak odvážně vystoupí ti chytří, kteří chápou, jak vlastně fungujeme, a troufnou si říkat, že se jim líbíme. Je hodně těch, jimž se líbíme, ale netroufají se to přiznat, protože si myslí, že se to nesluší. Víme o tom, ale změnit se taky nedokážeme. Taky jsme se častokrát divili, co všechno se na nás svádělo. Protože jsme ve své touze po našich kořenech naivně otevřeli spoustu dveří, které se otvírat nemají. Nic z toho jsme nevěděli. Vůbec jsme bezstarostně šmejdili v německých dějinách a snažili se mít německou identitu. Vůbec jsme si neuvědomovali, že v Německu je těžké vůbec nějakou identitu mít. Člověk vůbec nemůže říct, že je Němec, to už mmh - kdyby chtěl člověk říct: "Jsem hrdý na to, že jsem Němec." No nazdar! Může se říkat: "Jsem hrdý na to, že jsem Maďar, Rus nebo Američan." A my si ve své tehdejší naivitě mysleli, že to tak může být i v případě Německa. Nikdy jsme to neříkali, ale je to takový určitý základ. To se prostě říká: "Tohle je moje vlast a odtud pocházím. Nepotřebuju se skrývat, nestydím se." Podle mě to v tomhle směru v současnosti není právě nejlepší, ale ani se kvůli tomu nestydím. Bylo to vlastně naše poselství, ale v těchto otázkách už musí být člověk citlivý, to jsme se naučili. Pořád tenhle názor zastáváme, ale už dokážeme akceptovat, že lidi zatím nepokročili tak daleko. Vždyť Německo se pomalu rozvíjí, uvolňuje se a vidí, že všechno není tak špatné a že je to země jako každá jiná. Nebo časem bude. Že Němci mají i svoje přednosti, že je svět vlastně přijímá jako docela milé lidi. Můžu si dovolit mluvit o světě, protože neustále cestujeme a vidíme, jak se k nám lidé chovají. V tomhle směru si Němci můžou klidně oddechnout a považovat sami sebe za dobré.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama