Nichts ist fur dich....Nichts war fur dich .... nichts bleib fur dich... fur immer!...

Rammstein Interview - Flake - Chybí mi NDR!

28. srpna 2008 v 20:06 | Agnesh |  Rammstein

Chybí mi NDR

(Německá demokratická republika)


Sex Pistols v západním rádiu, punkové koncerty skoro jako mše a litry piva: v osmdesátých letech kvetl v zadních dvorech německého demokratického systému punk-rock. Klávesista Rammstein Flake byl uprostřed všeho. S svou tehdejší kapelou Feeling B dokonce stihl vydat první punkové album.

Flake - občanské jméno Christian Lorenz se narodil v roce 1966 ve východním Berlíně. Od roku 1994 je klávesista právě tak bojovný jako jeho světově proslulá kapela Rammstein. V roce 1983 inspirován západními kapelami jako "Sex Pistols" a Stooges" s kamarády kapelu Feeling B - nejznámější kapelu NDR. Anarchistická kapela s nesmyslnými texty byla na východě dokonce tak populární, že v roce 1989 směla jako první punková kapela vydat své vlastní album u oficiálního NDR-Labelu Arniga.

Nyní Flake vykopal staré Feeling B nahrávky a pod názvem "grün & blau" jako CD společně s knihou historie kapely. Flake vypráví jaké to bylo na východě hrát v punkové kapele.

Mnohdy se mě lidé ptali, jak bylo možné jako mladistvý poslouchat na východě punk. Skutečnost je: Na začátku osmdesátých let bylo celkem nemožné, že se jako mladistvý v NDR u punku nezastavíte!

Jednou týdně běžel v západním rádiu John Peel, anglický radiový moderátor. Poslouchat to byla povinnost. Tehdy byly ještě stanice "svobodný Berlín" a "RIAS 2", další západní stanice, na kterých se po večerech hrál rock. Co v NDR běželo v radiích, nezajímalo tehdy nikoho. Neznám nikoho, kdo by ze své vůle poslouchal východní rádio.

Jeden můj zajímavý zážitek kolem punk-rocku jsem měl na jedné párty: Tehdy ještě nebyli žádní DJs, tohle slovo ještě neexistovalo. Dělávaly se akce v bytech a muzika hrála na kazeťácích, vždycky celé alba. Když tehdy hrála kazeta "Never Mind The Bollocks, …", první kazeta od Sex pistols, bylo hned všechno jasné: to musí být oni! Jméno kapely jsme už znali dlouho, dříve než jsme slyšeli jejich muziku. Sex pistols jaksi viseli ve vzduchu.

Potom jsem se začal zajímat a chtěl jsem bezpodmínečně hrát v nějaké kapele. Bylo mi dokonce jedno, jakou muziku bychom hráli. Předpoklad pro to ale byl vlastnit nástroj. Dlouho jsem žádný neměl, hrál jsem v kapele blues-rock. Z zkoušek jsem ale mohl pouze sedět vedle a poslouchat a nebo přinášet pivo. Na koncerty jsem si musel půjčovat E-Piano. Tehdy bylo hodně kapel, kteří zkoušeli v kostele a vystupovali. Neboť kostely byly prakticky právně regulované, to znamená, že tam směly hrát i hrozné punkové kapely, protože se to považovalo za pobožnost.

Policie byla největší nepřítel

Můj otec okamžitě pochopil mé nadšení z punku, protože dříve hrál jazz. A to bylo pro tehdejší dobu horší než punk v naší době. Kdysi mi koupil varhany.. Byly 20 let staré, tak zestárlé, že zase byly cool. Stály 2000 marek, To bylo celkem dost peněz, když člověk zváží, že můj otec jako inženýr, konstruktér a dvacet let šéf jedné továrny vydělával asi 800 marek měsíčně.

V roce 1983 jsem potkal Aljoscha, Paula a Alexandera. A od té doby jsme drželi při sobě. Společně jsme bydleli, jezdili spolu na dovolené, celé dny jsme tlachali o nesmyslech. Bylo nám jasné: když má někdo společně kapelu a myslí to skutečně vážně, stráví celý život společně.

Zkoušeli jsme v bytě, celkem blbé no; uprostřed obytného domu. Bylo to šíleně hlasité, ale ztěžovat si nebyl nikdo. Sousede pod námi měli děti a když je chtěli dát do postele, přišli nahoru a říkali: "Poslouchejte prosím". Neboť společný nepřítel policie byl stále větší než hluk.

Žádná punková kapela ve smyslu punkáčů

Přesně vzato nebyla naše muzika nic víc než hluk. Byli jsme Hromada diletantů a v našich textech nešlo o nic. V očích punkáčů jsme nebyli žádná punková kapela. Nikdy jsme to nepřijali, od prvního až do posledního dne. Pro funkcionáře jsme ale byli hrozný punk. Matka nás nazývala "Hottentottenmusik". Nevěděla co je to Beatles a co heavy metal. Pro ni bylo všechno "Hottentotten" a pro funkcionáře bylo všechno punk.

Když jsme založili Feeling B, byla největší vlna punkových kapel pryč. "Planlos", "L'Attentat", "Wutanfall", "Tapetenwechsel" - ti před roky bojovali. Ti jsou kvůli své muziky ve vězen, byli vystehování a nebo odletěli, neboť věděli, že je zde zlost. Proti tomu jsme byli skutečně neškodní. Dříve jsem vůbec nevěděl že mám nějaké spisy státní bezpečnosti. Ty jsem si nechal hned poslat. Má oblíbená věta vypadá asi takto: "Pán Lorenz chodí velmi upraveně, je velmi zdvořilý. Nosí sice rifle, ale jsou vyprané." Protože nosíš rifle, už by si měl být zapsán ve spisech státní bezpečnosti. To mi přijde vtipné.

Když jsme měli dost songů, jezdili jsme o víkendech po koncertech. Každé místo mělo nějaký obecní sál. Vždy v sobotu se tam tančilo a bylo plno. V 15 hodin přišli lidé, kolem 16 bylo totálně přeplněno a kolem 17 začaly kapely hrát. často vystupovaly v jeden večer bluesová, punková a metalová kapela. Blues a punkové fanoušci byli z principu skupina. Z fanoušku bluesu se často stávali punkáči. U mě to taky tak bylo. Dříve jsem nosil Thälmann-čepic a krátké rifle, pak jsem si nechal narůst vlasy, oblekl staré rifle a byl sem punkáč.

"Za tohle jsem zaplatil vstupné? Jste praštění?"

Víkendové tour ubíhaly vždy stejně. Sejít se brzo, pít pivo, nastoupit na starý náklaďák, šest hodin jen na koncert a pít pivo. Přijít, pít pivo, jíst, postavit podium, pít pivo. Při hraní: pít pivo. Po hraní: pít kořalku. Vždycky jsme se ožrali skoro k smrti. To k tomu ale patří. Alkohol bylo to jediné, co na východě bylo. Pili jsme ohromné množství alkoholu. Máme fotky z koncertu, na kterých na zpěvák s mikrofonem v ruce totálně ožralý chrápe na podiu.

Lidi byli úplně vylekaní, když nás poprvé viděli. Házeli po nás kelímky s pivem. pochopitelné. Bylo hodně koncertů, kde jsme odehráli jen úvodní songu, a pak byl zpěvák mimo. Nebo se všechno nějak pokazilo a lidi odešli pryč. Byli jste fakt špatní a mnohdy spíše trapní. Jeden divák za námi přišel a povídá: "Za tohle jsem zaplatil vstupné? Jste praštění?" K tomu jsme neměli co dodat. Měli jistě pravdu. Ale lidé ten chaos tak trochu chtěli. Nervovalo je, když všechno bylo v pořádku. u nás člověk nikdy nevěděl, co se stane. Později přísli třeba i 1000 lidí jen kvůli nám.

Skutečné peníze, ze kterých by se dalo žít, jsme měli až po převratu ale také jen na krátký čas. Předtím šlo spíš o přežívání. Vyrobili jsme náušnice ze stříbrného drátu a prodali, nebo někdo sehnal prostěradlo, obarvili jsme ho a udělali košile.

Na konci osmdesátých let jsme byli tázaní, jestli bychom chtěli natočit desku u Amiga. To bylo během převratu, když už NDR bylo skoro u konce. Asi se chtělo pár funkcionářů zajímat o muziku. Tak jsme se stali první punkovou kapelou, která směla v NDR nahrát desku. Byla to obrovská zábava.

Byli jsme ve studiu, kde už Manfred Krug nazpíval své alba. Pracoval zde tým vysocekvalifikovaných techniků. Moc toho nevěděli, ale my si přinesli kazety a přehráli jsme jim tak zlé věci jako Laibach, to nejdivočejší, co v té době bylo. Pak poznali, co asi chceme.

Ve studiu jsme mohli děla skutečně všechno. Pozvali jsme si tam pupkáče, kteří nám vyřvali různé chóry, dělali velké akce, a ve předu seděl jeden chlápek ze státní bezpečnosti. Ale kolem 23:00 říkal: "Pryč, vypnout proud, vypnout světla, směna, konec!" Na minutu přesně se produkovala muzika, bylo mu jedno, zda je Konga hotová nebo ne.

Pak přišla změna systému. Naštěstí už jsme měli nějaké fanoušky, tak jsme mohli dále hrát živě, ale na východě se o nás nikdo nezajímal, chtěli viděl a poslouchat jen západní kapely. Na západě jsme hráli jednou v Norinberku, přišlo osm chlápků.

Po převratu všechno odumřelo

Z principu jsme se v této době rozpadli, stejně jako "Die Skeptiker", "Sandow" a další východní kapely. V letech po převratu všechno odumřelo. Kvůli změně systému jsme už nikde neměli nepřátelé. Poznali jsme, že když jsme naši veselou věc dělali dále - podobně jako Die Ärzte", "Brieftauben" a jiní, nezajímalo to na západě nikoho. Když chtěl někdo dělat zlost, musel přijít s něčím novým, co lidí opravdu vyděsí. Tak jsme založili Rammstein. Tenhle styl brutality byl pro nás ten nejlepší střed, abychom muzikantsky zůstali věrní a přesto dělali něco, co mezi všemi anglicky zpívajícími kapelami a tím hnojem projde.

Na východě nebyl systém ke kritizování. Mohli jsme dělat, co jsme chtěli, neměli jsme žádný strach o existenci kapely. Viděl jsem to všechno dobře. Také zeď byla pro mě žádná jasná věc. Stálo tam: "Kdo se pokusí přejít, bude zastřelen". A když člověk prošel, tak věděl, že může být zastřelen. Člověk měl tedy na výběr.

Také jsem se musel tehdy rozhodnout: v žádném případě jsem nechtěl do armády, člověk tam ale musel, jinak musel do vězení. Přesto jsem se ale rozhodl. Proto jsem už pak nesměl studovat a nemohl jsem se stát doktorem. Bylo to mé svobodné rozhodnutí. Pro mě Svoboda znamená, že si člověk zvolí to co chce. A tohle na východě velmi dobře fungovalo. A teď se kvůli kapitalismu děje kolem mě tolik špíny. Lidi dělají různé levoty, jen aby vydělali peníze. To mě fakt nervuje.

Do dnes mi NDR chybí. Víc než tehdejší kapely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama