Nichts ist fur dich....Nichts war fur dich .... nichts bleib fur dich... fur immer!...

Srpen 2008

Novinky - Tři sestry

29. srpna 2008 v 9:56 | Agnesh |  Novinky - aktuality

Tři sestry složily píseň pro zlatou Špotákovou

28. 8. 2008, 20:18, Kultura
Skupina Tři sestry dodržela slib a ve čtvrtek představila novou píseň, kterou složila na počest přesně týden starého olympijského triumfu oštěpařky Barbory Špotákové. Celý článek: http://www.novinky.cz/clanek/148385-tri-sestry-slozily-pisen-pro-zlatou-spotakovou.html

Rammstein-news

28. srpna 2008 v 20:08 | Agnesh |  Rammstein

Paul: Originalita na prvním místě

Na jednom koncertu kapely Knorkator v Berlíně měl redaktor R-A.com možnost mluvit s Paulem o novém albu.

"Nejprve jsme chtěli nahrát album docela tvrdé, ale ono to znělo jako jakákoli jiná kapela. Neznělo to špatně, ale chtěli bychom se trochu "odlišovat". Člověk by měl poznat, že se jedná o Rammstein. A také by to němělo znít "vyumělkovaně"."

Kapela opět sbírá nové nápady, které by také měly být tvrdší. Paulem původně zmiňovaný termín vydání (konec 2008) nebude moci být dodržen. Budeme muset dál jen čekat...

Rammstein Interview -Klávesák kapely Rammstein a láska k NDR

28. srpna 2008 v 20:07 | Agnesh |  Rammstein

Klávesák kapely Rammstein a láska k NDR



Christian Lorenz alias Flake hrával v dobách NDR v punkové kapele Feeling B. Z té později vzešli Rammstein. Nyní připravil knihu spolu s nahrávkami, fotografiemi i zprávami Stasi. Na WELT ONLINE vyprávěl Flake o punkových večírcích, zabraných domech i o výtkách vůči Rammstein ohledně jejich údajného nacistického zaměření.

Kdo by chtěl najít v produkci kapely Rammstein humor, musí se držet Christiana "Flake" Lorenze. Tomuhle chlápkovi je 41 let, je na kost vychrtlý a v pozadí na své klávesy vyluzuje legrační zvuky. Tuhle roli se Flake naučil u Feeling B ("Chceme být vždy způsobní!"). Kapela vznikla v roce 1983 a existovala až do roku 2000, kdy zemřel její zpěvák. Aljoscha Rompe. Švýcar, který vyrůstal ve východním Berlíně a na Hiddensee, vytvořil z Feeling B nejpopulárnější punkovou kapelu v NDR. Ačkoliv v roce 1994, pár let po zániku NDR, založili Flake spolu s kytaristou Paulem Landersem kapelu Rammstein, existovali Feeling B dál. Zůstali amatérskou, věčně opilou punkovou kapelou ("Spaß-Punk-Band"; punková kapela, založená jen z legrace) se zvláštní nákloností ke středověké lidové hudbě. Feeling B a Rammstein dnes mohou působit naprosto odlišně, jako by obě kapely reprezentovaly rozdíly mezi NDR a Berlínskou republikou.

WO: Pročpak jste najednou zalovil tak hluboko v dějinách Rammstein?
F: Taky nevím, co mě to popadlo. Východní punk je znovu v kurzu, každý bývalý pankáč teď píše knihu nebo natáčí film. Ale staré nahrávky Feeling B musely být zpracovány, jinak by mi shnily ve sklepě. A co není omluvou, nýbrž dobrým důvodem: Měli jsme u Rammstein dlouhé prázdniny.

WO: Co na nich muselo být zpracováno?
F: Nahrávky se digitalizovaly.

WO: Měli jsme spíš na mysli zpracování v širším slova smyslu.
F: Byla to obrovská legrace cítit se na pár hodin zase mladý a ničím nezatížený.

WO: O jakém zatížení to mluvíte?
F: O stárnutí. Po převratu se ohlásily dospělost a vážnost. Díky tomu ztratila naše muzika smysl. Proti čemu bysme taky měli zpívat? Nikdy bysme neřvali: "Tlustý prasata!", tohle nebyl náš styl. Nikdy jsme nebyli kvůli něčemu rozzlobení. Nic nám nepřišlo špatný, všechno bylo podle nás dobrý, bavilo nás to. Později se objevilo označení "Zábavný punk", které mi vždycky připadalo legrační.

WO: Legrační?
F: Pojem "zábavný" pokládám za naprosto pitomý, mám z něj pořád špatný pocit.

WO: Ale u Rammstein jste to právě vy, kdo je pro zábavu tím pravým, tím, kdo odlehčuje onu drsnost a tvrdost.
F: To jo. Ale tohle nebylo důvodem pro to, abych se stal klávesákem. Jako dítě jsem se učil hrát na klavír. Jenže na naše koncerty jsme jezdili tramvají, takže jsem potřeboval lehké Casio za Západu. Za 200 západních marek, což byly 2000 východních marek. Něco šílenýho.

WO: Jak vůbec dokázali takoví břídilové jako Feeling B získat povolení hrát? Vždyť u přehrávek se přece kladl důraz na techniku.
F: Týpci z FDJ (Freie Deutsche Jugend; Svobodná Německá Mládež) a Kulturního spolku, kteří tam seděli, nebyli vždycky těžkopádní. Jeden z nich nás dokonce přímo oslnil. Nezahráli jsme tam jako viruosové, ale do toho, co jsme uměli, jsme dali všechno. A měli jsme štěstí: před náma hrálo nějaké nudné kytarové duo. Po nich jsme přišli na řadu my. S diaprojektorem, světelnou show a čerstvým vzduchem. Prostě bavila se i porota.

WO: Nakonec vydali Feeling B dokonce i desku u státního labelu Amiga. Na jejím obalu bylo vyobrazeno označení nouzového východu.
F: Deska vyšla teprve v roce 1989, po převratu. Měli jsme k dispozici jednoho odpovědného producenta, který se jen rozhlížel sem a tam, jestli jsme tam všichni a jestli jsme třeba někde nezměnili text. Očividně mu už všechno bylo ukradené.

WO: Dost odvážný se zdál být název vašeho bočního projektu: Magdalene-Keibel-Combo. V Magdalenenstraße sídlila Stasi, v Kleibelstraße policie. Neměli jste s tím problémy?
F: To jsme nikdy neměli.

WO: Ale bylo to přece víc jak zřejmé.
F: Dokonce jsme měli plakáty a mysleli jsme si, že se díky tomu všechno provalí a projekt se bude muset zastavit. V skrytu duše nás to určitě trochu mrzelo. Seděli jsme na koncertu a lidi se chodili ptát, kdy přijede Magdalena. Mysleli si, že by mohlo jít o dívčí kapelu. Takže účinek byl v tomhle směru pochybný. Možná proto, že ne každý si se jménem ulice spojoval negativní zkušenosti.

WO: Neriskovala kapela svou pověst tím, že získala povolení hrát?
F: Podle opravdových muzikantů jsme byli svinstvo. Takže jsme nikdy nemohli ztratit důvěryhodnost. A bez povolení bysme mohli hrát jen v kostele. Jenže my chtěli hrát na večírcích.

WO: V NDR existovaly dvě fáze punku. Počátky spadají do období let 1979-1984. Tehdy scéna prořídla díky zatýkání, útěkům ze země a odvody na vojnu. Punk poté splynul s "ostatní" kulturou. Do které fáze se řadí Feeling B?
F: Spíš jsme byli tou druhou generací. Už jsme nemuseli strádat, ve srovnání s původními pankáči jsme byli legrační figurky.


WO: Bylo snadné vést, navzdory paragrafům, které stíhaly asociální jednání, bohemský život? F: Každopádně. Vždyť paragrafy byly jen od toho, aby se obcházely. Nikdo nechodil a neříkal: Jsem asociál. Ale uzavíraly se podvodné smlouvy a přidělovala se taková zaměstnání jako třeba zahradník na hřbitově. Byl to naprosto bezstarostný život.

WO: Jako pankáč měl člověk štěstí, protože proti němu stál nejen stát, ale i ctění občané a fanoušci blues. Člověk by měl být spíš vděčný za to, že měl přijatelnější nepřátele, než je jen šokovaná babička.
F: Proto taky hodně rozlišuju mezi východním a západním punkem. Kdo se rozhodl jít touhle cestou na Východě, myslel to vážně.

WO: Ale Aljoscha Rompe, zpěvák, který zemřel v roce 2000, vlastnil švýcarský pas. Takže byl evidentně privilegovaný.
F: Jenže on ho každopádně využíval způsobem, který odpovídal pankáčovi. Ta privilegia dal k dispozici kapele. A udělal nám obrovskou laskavost tím, že nás důsledně odrazoval od toho, abychom odešli na Západ, což bývalo mezi muzikanty zvykem. Aljoscha vždycky říkával: Vůbec si neumíte představit, jak dobře se tady máte. Tohle nám vtloukal do hlavy. Vždyť on sám jezdil pořád sem a tam a nikdo ho nenutil, aby bydlel právě na Východě.

WO: Feeling B žili v zabraných domech. Něco takového bylo možné?
F: Aljoscha tam přišel, vypáčil dveře a řekl: Tohle je teď můj dům. Bylo to na přelomu let 1989/1990, v době bezvládí, kdy už nikdo neměl oprávnění něco zakazovat. Se znovuspojením Německa se tomu udalala přítrž.

WO: Jeden song se tehdy jmenoval "Zase není čas". Když byl v NDR něčeho dostatek, tak měli lidi přece i čas.
F: Právě. Tak to bylo myšlené.

WO: Kolik z muzikantů z Feeling B se dostalo do Rammstein?
F: No polovina: Schneider, Landers a já. Tři ku třem.

WO: Necítili se ze začátku Rammstein politicky nepochopení?
F: Jasně. Byl to šok. Taky jsme tenkrát byli ještě dost bezmocní ve styku s médii. Věděli jsme jenom to, že chceme být jiní než všichni ostatní.

WO: Výtky ohledně nacistické orientace a lehkovážné oplzlé provokace přicházely hlavně ze Západu?
F: Ano. Tuhle přecitlivělost jsme chápali jen stěží. Na Východě nás i díky Feeling B přijímali kladněji. Taky nás na Východě nebrali tak vážně.

WO: Je zpracování téhle prahistorie pokusem o vysvětlení?
F: Ne. Je to pár starých a v některých případech dosud nevydaných písní a knížka je něco jako hodně obsáhlý booklet.

WO: Jsou tu otisknuté i spisy Stasi. Jde především o kladná hodnocení. Nevnímají něco takového lidi spíš negativně?
F: Ti, kdo nemají vůbec žádný spis, bývají zklamaní. Mám podezření, že nás mnozí chránili. Podávali jen kladné informace a to, co by nám mohlo uškodit, zamlčovali. Podle toho, co se reálně dělo, by mě museli zavřít. Ale všechny výmluvy jsou zmíněné ve spisech.

WO: Takže se tím pádem taky nepokazilo žádné přátelství.
F: Trötsch (pozn. red. muzikant kapely Die Firma) si s tím už tenkrát uměl tak zahrávat, že s ním nemám žádné problémy. Jsme přátelé jako dřív.

WO: Komu je vlastně určen balíček vzpomínek na Feeling B?
F: Zřejmě je určen jenom pro mě. Je to dost egoistická záležitost. Nejde o nějaké převratné dílo, které by hýbalo hudebními dějinami. Během převratu panoval na Východě takový zmatek, že tahle doba může být znovu odhalena teprve teď. Nikdo pro to neměl čas. Šlo tu o rychlá BMW.

WO: Taky jste hned založili velkou kapelu, do jisté míry takové BMW mezi rockovými kapelami.
F: Moc hezky řečeno. Ano, i my jsme měli co na práci.

WO: Feeling B zavčas posmrtně vzpomínali: "Hledám NDR a nikdo neví, kde je."
F: NDR s její originalitou jsem hodně miloval. Když zmizela, bylo mi z toho hodně smutno. Tak nějak.

Rammstein Interview - Flake - Chybí mi NDR!

28. srpna 2008 v 20:06 | Agnesh |  Rammstein

Chybí mi NDR

(Německá demokratická republika)


Sex Pistols v západním rádiu, punkové koncerty skoro jako mše a litry piva: v osmdesátých letech kvetl v zadních dvorech německého demokratického systému punk-rock. Klávesista Rammstein Flake byl uprostřed všeho. S svou tehdejší kapelou Feeling B dokonce stihl vydat první punkové album.

Flake - občanské jméno Christian Lorenz se narodil v roce 1966 ve východním Berlíně. Od roku 1994 je klávesista právě tak bojovný jako jeho světově proslulá kapela Rammstein. V roce 1983 inspirován západními kapelami jako "Sex Pistols" a Stooges" s kamarády kapelu Feeling B - nejznámější kapelu NDR. Anarchistická kapela s nesmyslnými texty byla na východě dokonce tak populární, že v roce 1989 směla jako první punková kapela vydat své vlastní album u oficiálního NDR-Labelu Arniga.

Nyní Flake vykopal staré Feeling B nahrávky a pod názvem "grün & blau" jako CD společně s knihou historie kapely. Flake vypráví jaké to bylo na východě hrát v punkové kapele.

Mnohdy se mě lidé ptali, jak bylo možné jako mladistvý poslouchat na východě punk. Skutečnost je: Na začátku osmdesátých let bylo celkem nemožné, že se jako mladistvý v NDR u punku nezastavíte!

Jednou týdně běžel v západním rádiu John Peel, anglický radiový moderátor. Poslouchat to byla povinnost. Tehdy byly ještě stanice "svobodný Berlín" a "RIAS 2", další západní stanice, na kterých se po večerech hrál rock. Co v NDR běželo v radiích, nezajímalo tehdy nikoho. Neznám nikoho, kdo by ze své vůle poslouchal východní rádio.

Jeden můj zajímavý zážitek kolem punk-rocku jsem měl na jedné párty: Tehdy ještě nebyli žádní DJs, tohle slovo ještě neexistovalo. Dělávaly se akce v bytech a muzika hrála na kazeťácích, vždycky celé alba. Když tehdy hrála kazeta "Never Mind The Bollocks, …", první kazeta od Sex pistols, bylo hned všechno jasné: to musí být oni! Jméno kapely jsme už znali dlouho, dříve než jsme slyšeli jejich muziku. Sex pistols jaksi viseli ve vzduchu.

Potom jsem se začal zajímat a chtěl jsem bezpodmínečně hrát v nějaké kapele. Bylo mi dokonce jedno, jakou muziku bychom hráli. Předpoklad pro to ale byl vlastnit nástroj. Dlouho jsem žádný neměl, hrál jsem v kapele blues-rock. Z zkoušek jsem ale mohl pouze sedět vedle a poslouchat a nebo přinášet pivo. Na koncerty jsem si musel půjčovat E-Piano. Tehdy bylo hodně kapel, kteří zkoušeli v kostele a vystupovali. Neboť kostely byly prakticky právně regulované, to znamená, že tam směly hrát i hrozné punkové kapely, protože se to považovalo za pobožnost.

Policie byla největší nepřítel

Můj otec okamžitě pochopil mé nadšení z punku, protože dříve hrál jazz. A to bylo pro tehdejší dobu horší než punk v naší době. Kdysi mi koupil varhany.. Byly 20 let staré, tak zestárlé, že zase byly cool. Stály 2000 marek, To bylo celkem dost peněz, když člověk zváží, že můj otec jako inženýr, konstruktér a dvacet let šéf jedné továrny vydělával asi 800 marek měsíčně.

V roce 1983 jsem potkal Aljoscha, Paula a Alexandera. A od té doby jsme drželi při sobě. Společně jsme bydleli, jezdili spolu na dovolené, celé dny jsme tlachali o nesmyslech. Bylo nám jasné: když má někdo společně kapelu a myslí to skutečně vážně, stráví celý život společně.

Zkoušeli jsme v bytě, celkem blbé no; uprostřed obytného domu. Bylo to šíleně hlasité, ale ztěžovat si nebyl nikdo. Sousede pod námi měli děti a když je chtěli dát do postele, přišli nahoru a říkali: "Poslouchejte prosím". Neboť společný nepřítel policie byl stále větší než hluk.

Žádná punková kapela ve smyslu punkáčů

Přesně vzato nebyla naše muzika nic víc než hluk. Byli jsme Hromada diletantů a v našich textech nešlo o nic. V očích punkáčů jsme nebyli žádná punková kapela. Nikdy jsme to nepřijali, od prvního až do posledního dne. Pro funkcionáře jsme ale byli hrozný punk. Matka nás nazývala "Hottentottenmusik". Nevěděla co je to Beatles a co heavy metal. Pro ni bylo všechno "Hottentotten" a pro funkcionáře bylo všechno punk.

Když jsme založili Feeling B, byla největší vlna punkových kapel pryč. "Planlos", "L'Attentat", "Wutanfall", "Tapetenwechsel" - ti před roky bojovali. Ti jsou kvůli své muziky ve vězen, byli vystehování a nebo odletěli, neboť věděli, že je zde zlost. Proti tomu jsme byli skutečně neškodní. Dříve jsem vůbec nevěděl že mám nějaké spisy státní bezpečnosti. Ty jsem si nechal hned poslat. Má oblíbená věta vypadá asi takto: "Pán Lorenz chodí velmi upraveně, je velmi zdvořilý. Nosí sice rifle, ale jsou vyprané." Protože nosíš rifle, už by si měl být zapsán ve spisech státní bezpečnosti. To mi přijde vtipné.

Když jsme měli dost songů, jezdili jsme o víkendech po koncertech. Každé místo mělo nějaký obecní sál. Vždy v sobotu se tam tančilo a bylo plno. V 15 hodin přišli lidé, kolem 16 bylo totálně přeplněno a kolem 17 začaly kapely hrát. často vystupovaly v jeden večer bluesová, punková a metalová kapela. Blues a punkové fanoušci byli z principu skupina. Z fanoušku bluesu se často stávali punkáči. U mě to taky tak bylo. Dříve jsem nosil Thälmann-čepic a krátké rifle, pak jsem si nechal narůst vlasy, oblekl staré rifle a byl sem punkáč.

"Za tohle jsem zaplatil vstupné? Jste praštění?"

Víkendové tour ubíhaly vždy stejně. Sejít se brzo, pít pivo, nastoupit na starý náklaďák, šest hodin jen na koncert a pít pivo. Přijít, pít pivo, jíst, postavit podium, pít pivo. Při hraní: pít pivo. Po hraní: pít kořalku. Vždycky jsme se ožrali skoro k smrti. To k tomu ale patří. Alkohol bylo to jediné, co na východě bylo. Pili jsme ohromné množství alkoholu. Máme fotky z koncertu, na kterých na zpěvák s mikrofonem v ruce totálně ožralý chrápe na podiu.

Lidi byli úplně vylekaní, když nás poprvé viděli. Házeli po nás kelímky s pivem. pochopitelné. Bylo hodně koncertů, kde jsme odehráli jen úvodní songu, a pak byl zpěvák mimo. Nebo se všechno nějak pokazilo a lidi odešli pryč. Byli jste fakt špatní a mnohdy spíše trapní. Jeden divák za námi přišel a povídá: "Za tohle jsem zaplatil vstupné? Jste praštění?" K tomu jsme neměli co dodat. Měli jistě pravdu. Ale lidé ten chaos tak trochu chtěli. Nervovalo je, když všechno bylo v pořádku. u nás člověk nikdy nevěděl, co se stane. Později přísli třeba i 1000 lidí jen kvůli nám.

Skutečné peníze, ze kterých by se dalo žít, jsme měli až po převratu ale také jen na krátký čas. Předtím šlo spíš o přežívání. Vyrobili jsme náušnice ze stříbrného drátu a prodali, nebo někdo sehnal prostěradlo, obarvili jsme ho a udělali košile.

Na konci osmdesátých let jsme byli tázaní, jestli bychom chtěli natočit desku u Amiga. To bylo během převratu, když už NDR bylo skoro u konce. Asi se chtělo pár funkcionářů zajímat o muziku. Tak jsme se stali první punkovou kapelou, která směla v NDR nahrát desku. Byla to obrovská zábava.

Byli jsme ve studiu, kde už Manfred Krug nazpíval své alba. Pracoval zde tým vysocekvalifikovaných techniků. Moc toho nevěděli, ale my si přinesli kazety a přehráli jsme jim tak zlé věci jako Laibach, to nejdivočejší, co v té době bylo. Pak poznali, co asi chceme.

Ve studiu jsme mohli děla skutečně všechno. Pozvali jsme si tam pupkáče, kteří nám vyřvali různé chóry, dělali velké akce, a ve předu seděl jeden chlápek ze státní bezpečnosti. Ale kolem 23:00 říkal: "Pryč, vypnout proud, vypnout světla, směna, konec!" Na minutu přesně se produkovala muzika, bylo mu jedno, zda je Konga hotová nebo ne.

Pak přišla změna systému. Naštěstí už jsme měli nějaké fanoušky, tak jsme mohli dále hrát živě, ale na východě se o nás nikdo nezajímal, chtěli viděl a poslouchat jen západní kapely. Na západě jsme hráli jednou v Norinberku, přišlo osm chlápků.

Po převratu všechno odumřelo

Z principu jsme se v této době rozpadli, stejně jako "Die Skeptiker", "Sandow" a další východní kapely. V letech po převratu všechno odumřelo. Kvůli změně systému jsme už nikde neměli nepřátelé. Poznali jsme, že když jsme naši veselou věc dělali dále - podobně jako Die Ärzte", "Brieftauben" a jiní, nezajímalo to na západě nikoho. Když chtěl někdo dělat zlost, musel přijít s něčím novým, co lidí opravdu vyděsí. Tak jsme založili Rammstein. Tenhle styl brutality byl pro nás ten nejlepší střed, abychom muzikantsky zůstali věrní a přesto dělali něco, co mezi všemi anglicky zpívajícími kapelami a tím hnojem projde.

Na východě nebyl systém ke kritizování. Mohli jsme dělat, co jsme chtěli, neměli jsme žádný strach o existenci kapely. Viděl jsem to všechno dobře. Také zeď byla pro mě žádná jasná věc. Stálo tam: "Kdo se pokusí přejít, bude zastřelen". A když člověk prošel, tak věděl, že může být zastřelen. Člověk měl tedy na výběr.

Také jsem se musel tehdy rozhodnout: v žádném případě jsem nechtěl do armády, člověk tam ale musel, jinak musel do vězení. Přesto jsem se ale rozhodl. Proto jsem už pak nesměl studovat a nemohl jsem se stát doktorem. Bylo to mé svobodné rozhodnutí. Pro mě Svoboda znamená, že si člověk zvolí to co chce. A tohle na východě velmi dobře fungovalo. A teď se kvůli kapitalismu děje kolem mě tolik špíny. Lidi dělají různé levoty, jen aby vydělali peníze. To mě fakt nervuje.

Do dnes mi NDR chybí. Víc než tehdejší kapely.

Rammstein Interview - Paul Landers na rádiu Goethe 2/2

28. srpna 2008 v 20:05 | Agnesh |  Rammstein
RG: Takže se vždycky setkáváte s dobrými ohlasy?

Paul: Vždycky, i když se to vůbec netýká kapely. I když člověk častým cestováním otupí. Ale zpátky k otázce, proč s námi má tolik lidí problém. Myslím, že na první pohled působíme opravdu hodně brutálně a odrazujeme ty politicky korektní, jak už jsme říkal. Jenže ve společnosti jsou pořád lidé, kteří chtějí vztek. Většinou mladí, kteří chtějí pozlobit rodiče. Ti poslouchají něco jako je "Manson" nebo "Slipknot", a to vůbec není správné. Jenže člověk musí mít něco, co rodiče nepovažují za správné, čím jsou rodiče šokováni. A právě tuhle funkci zastáváme. Nelíbíme se jim na koncertech. Jsme tak trochu drsní a ne tak dobře stravitelní. Zaměřujeme se na nebezpečná témata, na to, co se smí a co ne. Svým způsobem se pohybujeme na hranici dobrého vkusu a na hranici toho, jak dalece německy se člověk může prezentovat. Šmejdíme kolem, vyvážíme starý hnojiště a sledujeme, kde to smrdí, který dveře se smí otevřít a vlastně nás to baví. Taky si už trochu všímáme právě těch vyslanců spravedlnosti a té politické korektnosti, jak nedokážou zastavit ono postupné uvolňování země. Náš producent je Švéd, ten taky říká, že před 20 lety nikdo nemohl vyvěsit švédskou vlajku. Protože tohle gesto bylo nacionalistický a nesmělo se to. Teď už mají někteří Švédové svou vlajku vyvěšenou na stožáru v zahradách a všichni zjišťují, že to vůbec není špatný. Člověk přece nemusí být hned nacista, když vztyčí vlajku. Nehledě na to, že když se normální Němci trochu rozvíjí, neměli by právě pravicoví radikálové už dostat šanci. Měl by se jim vzít trochu vítr z plachet tím, že jim bude odepřeno i tohle poslední gesto, které si ještě přisvojují. Třeba když vykřikují: "Německy!" A říká se: "Jo, taky se mi to líbí." Taky by bylo dobrý, kdyby už takový právo neměli.

RG: Už jsi zmiňoval, že se pohybujete na hranici dobrého vkusu, což je podle mě hodně vtipné. Přesto se pořád objevují lidé, kteří se vám snaží něco podsouvat, protože provokujete. I na jevišti, když Till například při songu "Mein Teil" přitáhne hrnec na vaření. Jak u vás tohle probíhá, probíráte tohle nějak předem?

Paul: Provokujeme rádi, ale všimnul jsem si, že se to nedá nějak uměle vytvořit. Nedokážeme si jako kapela sednout a přemýšlet: "Kdepak bychom mohli provokovat?" A pak si něco najít a udělat to. Možná to jde udělat takhle jednou, ale časem to lidi prokouknou. A navíc to taky časem přestane člověka bavit. Líbí se nám lidi tak trochu trápit a mást je. Nebavilo by nás být pořád příliš uspořádaní, pro lidi snadno čitelní, to by nás nelákalo. Proto taky nesedíme a nenamáháme se přemýšlením. Ani se namáhat nemusíme, přijde to samo od sebe. Spíš se musíme brzdit. Takže v podstatě sedíme a napadají nás jenom lumpárny, u kterých často umíráme smíchy, a pak je předvádíme smrtelně vážně, aby lidi zase nevěděli, že je to myšlený jako vtip. A tohle přichází samo od sebe. V tomhle směru se vůbec nemusíme namáhat. Občas pokecám s kapelama a tak a říkávám jim: "Udělejte přece někdy taky něco." A oni na to: "Nee, to nám nahrávací společnost vyhodí." Já si myslím: "No jo, možná by to bylo dobrý."

RG: Takže v tomhle jste skutečně svobodní?

Paul: No zaklepu na dřevo, aby se už nic nestalo, ale v tomhle jsme svobodní. Uvedu malý příklad. Kdysi jsme byli na MTV v jednom živém vysílání v Londýně a jednali tam s náma jako s posledníma asistentama. Byli k nám naprosto protivný. Už předem jsme vysvětlili, že chceme používat pyrotechniku. Najednou řekli: "Ne, to nesmíte." Měli jsme tam hrát dvě skladby. Během druhý písně plival Till trochu krev. V podstatě bylo naprosto pošetilý, udělat něco takovýho v odpoledním programu. A tehdy nám řekli: "Pokud něco takovýho uděláte, stopneme to." A skutečně to pak uprostřed písničky vypnuli a pustili tam nějakou novinku. A nám pak řekli: "Na MTV navždy zákaz." To jsme si říkali: "No teda, zákaz právě na MTV, můj bože…" A o jeden, dva roky později přišli: "Nemůžeme vás hrát? Jakpak to uděláme, je nám to líto." Nechtěl jsem tím říct, jaký jsme borci, protože nám na ničem nezáleží. Chtěl jsem tím říct, že takové jsou prostě naše hranice. Doteď vlastně všechno funguje opačně, než by mělo. Prakticky pokaždé jsme udělali něco, za co jsme správně měli vyletět, ale tak nějak jsme pořád tady. Pro kapelu není nic nebezpečnějšího než když lidi nudí, když není nic vidět. Možná to jde i takhle, pokud je špičková muzika (smích), jako James Blunt nebo jak se jmenuje. Ten tak klidně může zůstat. Oblíkne si manšestráky a pak něco zpívá. Jenže my tak nepřemýšlíme. Ani na MTV jsme si neřekli: "Teď si naděláme mrzutosti." Jenže oni s námi jednali opravdu hnusně a byli k nám nespravedliví. Nebo jsme byli jednou v Londýně, zase se měla používat pyrotechnika, před halou stály 2000 lidí. A pak se zavelelo: "Ne, nesmíte." A my řekli: "No tak v tom případě jedeme zase domů." A taky jsme domů odjeli a to bylo vůči fanouškům neskutečně blbý. Taky jsme jim to pak vysvětlovali a dost je to mrzelo. Když jsme tam hráli znovu a přišly tam 4000 lidí, už jsme měli pyrotechniku povolenou. Takže: člověk by měl být důsledný. To je vždycky dobrý.

RG: Jak to funguje uvnitř kapely? Jste navzájem přátelé? Byli jste přátelé už předtím, než jste kapelu založili?

Paul: Neustále se to mění. Ze začátku jsme byli všichni jenom kamarádi, pak jsme byli kámoši i kapela. Jednu dobu jsme byli jenom kapela. Teď jsme zase kapela i kamarádi. Tohle se pořád mění. Jasně, že máme i problémy a že jsme na sebe navzájem byli už i hodně naštvaní, ale nějak jsme vždycky v šesti našli sílu rvát se společně dál. V tom jsme měli zatím štěstí.

RG: Je vlastně ještě vůbec něco, co byste chtěli dělat? Jste přece světové hvězdy…

Paul: No jo, světové hvězdy… Co bysme ještě chtěli dělat? V podstatě nás baví dělat muziku. Vím, co máš na mysli, možná nějakou divadelní hru nebo hudbu k filmu. Ale zatím děláme právě to, co nás baví. Vymyslíme show a pojedeme s ní. Uděláme dobrou desku, dá-li Bůh. A tady v Německu máme nejstarší publikum, i co se věkového složení týká, chodí tu fanoušci ve věku tak Petera Maffaye. Přicházejí i mladí, ale v Evropě je to široko daleko nejstarší publikum. Ale to přece chápu. Jsme tu takový druh grönemeyerského hardrocku (smích).

RG: Co je pravdy na zvěstech, že Till opustí kapelu?

Paul: Rozšířila to nějaká americká webová stránka. Byli jsme tou dobou právě nahoře u Baltu a dělali muziku jako za starých časů společně. Vůbec nic jsme netušili. A najednou všude zvonili telefony, mobily: "Co? Vy se rozcházíte?" A my na to: "Cože??" Každopádně to byl jen výmysl jedněch webových stránek, od kterých to ti ostatní přebírali. Takže - klepu na dřevo - ale Till ještě nikdy neznamenal pro kapelu nebezpečí. Je to přátelský pohodář a vůbec nemá nějaké ambice.

RG: Tohle je taky něco, co zajímá zřejmě dost lidí, kteří se s vámi osobně nesetkávají: charakteristiku "přátelský pohodář" si člověk zrovna s Rammstein nespojuje.

Paul: Ale to je přece známá věc, že muzikanti, kteří hrají tvrdou muziku, bývají většinou pohodáři, a frajírci jsou spíš popové hvězdy. Máme veliké štěstí, že jsme dospěli hodně pomalu, že jsme už deset let předtím, než přišel opravdu velký úspěch, mívali takové dílčí úspěchy, takže jsme s tím prakticky mohli vyrůst. Takže nás to neporazilo. Ti, kdo nás znají, vědí, že většina z nás je vlastně pořád tady, že nás sláva ani peníze nezkazily.

RG: Jak bys popsal situaci v dobách NDR, kdy jsi spolu s Flakem dělal muziku?

Paul: Byla tu tak trochu taková rodinná atmosféra, každý znal každého a co Zápaďáci neznají: pokud někdo žije v diktatuře, má společného nepřítele a to je dokonalé. Teď to zní tak trochu legračně, ale můžu to každému jen doporučit. Nic víc, než pokládat stát za hloupý. Hloupý je i ten, kdo dělá jenom blbosti. A dělejte jenom věci, z kterých si člověk může dělat legraci. Teď to taky tak trochu funguje, ale tady na Východě to bylo ještě zřetelnější. Teď je to víc ukryté. Mít společného nepřítele je hodně příjemné, protože lidi to stmeluje dohromady. Člověk narážel na typické scény v kavárnách a v obchodech. Teď je to hodně rozdrobené, hodně rozvrstvené. Jsou tisíce klubů a všeho. Je to hodně rozptýlené, tenkrát to bylo víc propojené, víc soukromé.

RG: Na CD "Spannung, Leistung Widerstand" je dost kapel z NDR. Tady na Západě jsme znali právě "Karat" a "Pudhys". Na Východě byla ale naprosto proměnlivá scéna.

Paul: Na Východě byly tři vrstvy. Nejvrchnější byla ta, o které jsi mluvila, oficiální státní kapely. Ty v podstatě všichni pokládali za hloupé. Mladými byly tyhle kapely kompletně odmítány. Pak byla střední vrstva. To byly kapely, které nevystupovaly v televizi a nehrály se v rádiu, ale měly povolení hrát veřejně. Tohle povolení jsi na Východě potřebovala jako řidičák. Přesto tyhle kapely nebyly přizpůsobivé. Do téhle vrstvy jsme patřili my. A pak byly ještě kapely úplně vespodu. Nejnižší vrstvou byly punkové kapely, které hrály jen na soukromých akcích a ve sklepech a na narozeninách. Ty oficiálně hrát nesměly, protože neměly povolení. To pro ně bylo dost blbý. Tohle tedy byly tři vrstvy na Východě a za oficiální se pokládala právě jen ta horní vrstva.

RG: Ale vždyť stát přece věděl, že tahle scéna existuje. Jak to, že to strpěl, nebo proč to strpěl?

Paul: Bylo jich moc. Nemohli všechny vrazit do vězení, ale masivně to narušovali. Taky všichni byli sledováni. A v mnoha kapelách byli i někteří od Stasi. V mojí punkové kapele - měl jsem dvě - v té byli dva, kteří byli využíváni Stasi.

RG: Kdy jsi se o tom dozvěděl?

Paul: Potom.

RG: Jak to pokračovalo dál po pádu Zdi? Nerozbila se ona pospolitost?

Paul: Ne, pokračovalo to pomalu. Nejdřív nastal v Berlíně nádherný rok anarchie. Bylo to neuvěřitelné. Nikdo neměl co říct. Už chápu, proč je v Iráku teror. Právě tady, ve spořádaném Německu, byl přechod od jednoho politického systému ke druhému naprostým chaosem. Mnozí prostě přišli do nějakého baráku, namontovali zámek a řekli: "Tady to odteď patří mně." A nikdo nic neřekl. Poněvadž východní troubové se neodvážili a západní troubové k tomu neměli oprávnění. V téhle šedé zóně, kdy nikomu nepatřilo nic, vládla absolutní anarchie. Každý si dělal, co chtěl. Bylo to úplně šílený. Lidi jezdili v autech, která neměla papíry. Ještě si pamatuju, jak bylo všechno pátý přes devátý a jak bylo všechno dovolený. Policajti jen bezmocně postávali v ulicích, neměli žádné kompetence, už nikomu nemohli nic. Když někoho zastavil policajt na Západě, člověk řekl: "Jsem z Východu, odkudpak to mám vědět?" Na Východě jsme tě neslyšeli říct: "Já jsem ze Západu, copak ode mě teď chceš?" Tohle bylo úplně děsný.

RG: Co jsi v té době dělal ty?

Paul: Taky jsme měli zabraný domy a snažili se zabrat i místa na venkově, abychom dostali od státu peníze. Podporovali jsme alternativní projekty, dělali divadlo. Pracoval jsem v "Tacheles" v Berlíně; vlastně je to ještě pořád alternativní dům. Pak jsem pracoval v divadle a oba ty projekty se ještě pořád tak trochu podobaly západnímu stylu. Dokud nám nedošlo, že je to hovadina. V dobách NDR jsme se pohybovali na hranici toho, co se ještě smělo, co bylo ještě možný, aniž by nás zavřeli do vězení. A když pak hranice mezi Západem a Východem padla, ocitli jsme přesně ve středním proudu. Zatímco v dobách Východu jsme se pohybovali na samé hranici a provokovali, na Západě jsme byli najednou spíš k smíchu.

RG: Nebáli jste se, že se taky dostanete do vězení?

Paul: Vždycky jsme se chovali jako voják Švejk. Vždycky jsme se tvářili, jako když neumíme do pěti počítat. Když jsme měli protistátní texty, zpívali jsme je anglicky. Při přehrávkách, kde se získávalo povolení hrát, jsme prostě zahráli jiný skladby, než který jsme pak hráli veřejně. Nahrávací technika, kterou měla k dispozici Stasi, vlastně nebyla tak dobrá, aby nám mohli dokázat, co tam zpíváme. Je ale taky možný, že naše vlohy byly tak špatný, že by to člověk tak jako tak neslyšel. Z pohledu Zápaďáků byl Východ hodně nesvobodný, ale tak tomu vůbec nebylo. Z mého pohledu byl Východ jedinečnou školkou. Byla tu velice přísná Stasi, ale když jsi použil pár triků, bylo to vlastně jedno. My si žili jako prasata v žitě. To typický nebylo. Byli mnozí, kteří trpěli a dostali se do vězení pro nic za nic. A my jsme tak nějak proplouvali. Něco takovýho jsme si vlastně vůbec nezasloužili. Ale znal jsem i jednoho basáka, ten opravdu trpěl, i když vůbec nic neprovedl. Ale jeho rodina měla hodně mrzutostí. Dostali i nabídku na útěk a to bylo hodně deprimující. Ale v našem případě… Existence Východu byla v podstatě postavená na mezerách trhu. Takových mezer byla spousta a my se zdržovali v nich. Ani jsem nebyl na vojně. Nikdo z nás tam nebyl, nějak se nám podařilo se tomu vyhnout. Taky to nebylo snadné, ale v našem přpadě to těžké nebylo. Taky jsme nikdy nepracovali. Měli jsme dost peněz. Jako příklad, abys pochopila Východ: koupila sis prostěradlo a hadr na podlahu, ten jsi obarvila a někdo měl střih na bundu. Na východním šicím stroji značky "Veritas" jsi ten hadr sešila s prostěradlem, prošila růžovou, přidala zip a hotovou bundu jsi prodala za 400 východních Marek, což byla polovina měsíčního výdělku. Za den jsi ušila čtyři nebo pět bund, jela jsi k Baltu a vrátila ses s 2000 Marek. Díky tomu jsi měla dvakrát tolik, co poctivý spřátelený východní pracující a nemusela jsi nic dělat. Takhle se živili všichni umělci. Třeba vyráběli šperky. Till pletl košíky. Za jeden až dva týdny si takhle "upletl" auto, pokud chtěl. Díky tomu, že na Východě toho nebylo moc, mohl člověk tímhle způsobem rychle zbohatnout. Ani jsem neměl nějak dobrého obchodního ducha. Vždycky jsem jenom někomu pomáhal. Například jednomu kámošovi, který dělal trička s potiskem. Když jsme je prodali, vždycky jsem za to něco dostal. Bylo úplně snadný vydělávat peníze nelegálním způsobem a byli jsme naprosto v pohodě.

RG: A teď vyděláváš legálním způsobem opravdu hodně peněz.

Paul: Jo, je jo vlastně úplně hrozný. Na Východě se mi vedlo dobře, měl jsem ve srovnání s ostatníma hodně peněz. A na Západě zase vydělávám hodně peněz. Takže je to naprosto bláznivý. Měl jsem štěstí, z toho mám velikou radost. Na Západě je to bez peněz moc zlý, to si sakra dobře uvědomuju. Proto se raduju každý den, že je nám přáno, že děláme skvělý věci a ještě za ně dostáváme peníze od našich fanoušků. To je naprosto neuvěřitelný!

Rammstein Interview - Paul Landers na rádiu Goethe 1/2

28. srpna 2008 v 20:04 | Agnesh |  Rammstein

Paul Landers na Rádiu Goethe

Pokoušet se napsat něco nového o Rammstein nemá smysl. Proč taky? Tihle tvrdí metalisté z Berlína stojí ve světlech ramp už léta a ze všech stran je jim spíláno, jsou popisováni a vysvětlováni, zatracováni i vychvalováni, milováni i nenáviděni. Přitom se většina takových článků a analýz může klidně uložit k ledu. O Rammstein už bylo napsáno tolik nesmyslů, že by se z toho dala postavit papírová lávka přes Atlantik. Klidně přiznáváme, že podle nás na Rádiu Goethe jsou Rammstein skvělí. Svým tvrdým zvukem a německými texty dosáhli něčeho jedinečného. Stačí se podívat jenom na jejich poslední počin "Völkerball", DVD se sestřihem z koncertů z Ruska, Anglie, Francie a Japonska. I moje zkušenosti z USA dokazují, že Rammstein otevřeli mnoha fanouškům cestu k německému jazyku, kultuře a Německu vůbec. Pro mnoho činných a své profesi oddaných kulturních pracovníků to musí být jako rána do břicha. Ale je faktem, že Rammstein svou tvorbou dosáhli něčeho, o co se jiní pokoušejí marně: mladí lidé ze všech koutů světa se zajímají o Německo, německý jazyk i kulturu. Reportérka rádia Goethe Nina Pauler hovořila s kytaristou Paulem Landersem o historii, příhodách i neomalených tvrdých metalistech, kteří rozhodně nenosí bílé rukavičky.

Radio Goethe: Paule, jste celosvětově nejúspěšnější německy zpívající kapelou se šesti miliony prodaných desek. Dokážeš si ještě vzpomenout, jak to všechno začalo?

Paul: Jo, začínalo se od píky. Ještě si pamatuju, jak nám lidi říkávali: "Škoda, že nezpíváte anglicky, mohli byste mít mezinárodní úspěch." My na to vždycky říkali: "Jo, škoda. Právě tohle jinak nejde." Protože jsme neuměli a ani nechtěli zpívat anglicky a protože jsme si mysleli, že muziku můžeme dělat právě jen tak, jak umíme. V tomhle směru nás to ani netrápilo. Legrační bylo, že na festivalech v Německu za námi někdy po koncertu chodily americké kapely a říkaly: " Hej, musíte bezpodmíněčně někdy přijet k nám, tam by vás lidi milovali." A my na to: "Fakt? Myslíte? Jenže my zpíváme jenom německy." "Ne, to je sakra jedno, přijeďte někdy." I díky tomu jsme se tehdy rozhodli zkusit hrát ve světě, rozšířit své pole působnosti, a to vůbec nebylo snadné. Protože není běžné, že by německé kapely usilovaly o to, hrát celosvětově. Nejsou pro to vůbec podmínky, něco takového prostě není. Německé nahrávací společnosti mají kromě regionálních umělců, kteří působí jen v Německu, jen takové věci jako Robbieho Williamse. To se pak poskytnou výhody, to se musí zveřejnit reklama. Jinou stránkou věci je, že německá nahrávací společnost prakticky říká americké nahrávací společnosti, jak má taková reklama vypadat, jakoby to v Americe vůbec neuměli. Takže telefonní spojení vůbec neexistuje, společnosti mají své cíle jenom daleko.

RG: A jak se vám, navzdory všemu, podařilo úspěchu dosáhnout?

Paul: Vydrželi jsme. Na prvním koncertu v New Yorku jsme hráli pro 15 lidí. A na posledním pro 4000 lidí. Ten první byl příšernej. Čekali jsme na místě od rána od šesti až do odpoledne. Už se mi vůbec nechtělo hrát. Klub neměl žádnou šatnu. Stáli jsme tam na ulici a čekali. Nesměli jsme používat pyrotechniku. A když jsme někdy nemohli používat pyrotechniku, měli jsme pokaždé takový náhradní program. Flake jezdil na Tillovi jako na koni a pobízel ho zářivkou. Poplácával ho s ní po zadku a nakonec mu ji rozbil o hlavu. Vždycky se nám tenhle efekt zdál hodně legrační. Jenže jsme nevěděli, že americké zářivky mají strašně tlustý sklo a nejdou rozbít (smích). Takže jsme tam stáli a Flake se zářivku snažil vší silou rozmlátit. A taky se mu to po chvíli podařilo. Kus odlétl a zarazil se do ramene našemu bubeníkovi Schneiderovi, kde zůstal trčet, Till byl zalitý krví, Flake se taky pořezal. Byl to děs. Lidi, kteří tam byli, si mysleli: "Co je tohle za cvoky?" Pořadatelé byli takoví ti černoši, co jsou pořád nad věcí. Pokyvovali hlavou a mysleli si: "Co je to za pošahaný Němce?" Takže takhle to začalo. Nejspíš jsme pak těm patnácti, co tam byli, řekli: "Jestli ještě někdy přijdete, musíte s sebou vzít kámoše."

RG: A pak jich pokaždé přišlo víc.

Paul: Na druhý koncert přišlo 300 lidí. Když je kapela učitým způsobem pro diváky atraktivní, rozkřikne se to a lidi se začnou zajímat.

RG: To chce ovšem velkou výdrž, když člověk vidí na prvním koncertu 15 lidí. Tak se v Americe zřejmě dojem nezanechá…

Paul: No jo, pocházíme z Východu. U nás to chodilo tak, že když přišlo 15 lidí, vlastně se vůbec nehrálo. Člověk se snažil, až když přišly 3000 lidí. Díky bohu jsme byli ještě před založením Rammstein v Americe. A tam jsme si všimli, že americké kapely zahrajou i pro dva lidi, protože jeden z těch dvou by zrovna mohl být nějaký manažer. A hrají jak o život, i když tam žádný lidi nejsou. Tohle jsme se naučili, hrát s plným nasazením. Můžeme hrát, i když lidi sedí a jedí. Je důležitý, aby člověk něco uměl. Tohle u německých kapel zas tak běžné není. Například u Mardi Gras v New Orleans je hospoda prázdná, když kapela začíná hrát. Lidé chodí kolem. Když je ta kapela dobrá, nakouknou dovnitř a zůstanou. Tak se místnost pořád zaplňuje, až je tam narváno. Je to úplně bláznivý. Ale už od samého začátku musí hrát tak dobře, aby zaujali toho, kdo nakoukne dovnitř. Tohle jsme se v Americe naučili.

RG: Když jste začínali, nebyl tu tenhle tvrdý styl vůbec populární. Sice existoval heavy metal z USA, ale německé kapely takhle tvrdé věci nehrály. Jak vás napadlo dělat právě tohle?

Paul: Máme velké štěstí, že se zas tak moc nezajímáme o módu, která je právě v kurzu. Když jsme začínali, byla v kurzu "Nirvana", to znamená grunge, a kapela "Selig" z Hamburku. Vždycky jsem se díval na MTV a VIVA a říkal si: "Pane bože, to se musí dělat líp." Napadlo nás spojit rokovou muziku s počítačem, dát dohromady stroje a lidi, a to pořádně tvrdě. A pak se to rozjelo. Ale během času se i rozvíjíme. V současné době jsme už trochu jiní. Nové album, na kterém teď pracujeme, je taky úplně jiné. Konkrétní hudební směr vyplývá v podstatě vždycky z vkusu jednotlivých členů kapely. A ten se může hodně lišit. Ale nakonec z toho vyleze právě tohle.

RG: Líbí se vám všem hodně tvrdá muzika?

Paul: Basák Oliver si zakládá na naprosto nerovných rytmech a na bláznivosti a na zlobě. Tohle se mu líbí. Podle Flakeho to musí být jen nerovné a originální. Nemá rád harmonii, musí to být neobvyklé. Schneider má rád zase tvrdší polohy. Till má opravdu hodně široký rozsah interpretů, které poslouchá, od klasiky až po nejtvrdší věci. Richard si zakládá na rocku. Podle mě musí být hudba originální. Hudební styl není rozhodující. Musí to být něco jiného, než co dělají druzí. Vždyť lidé nemají zapotřebí opakovat něco, co už existuje. Pokaždé se originalita nepodaří, ale je cílem. Člověk by měl usilovat o to, aby písnička v lidech vyvolala pocit: "Poslechni si to, tohle jsi ještě neslyšel." Je to hodně vzácné, ale když takový okamžik nastane, je to vždycky krásné. Například "White Stripes". V tomhle případě se dá říct: "Něco takovýho tady ještě není." Sice taky nepřišli s něčím novým, je v tom ale něco, díky čemu si lidi můžou říct: "Tohle můžu." Tohle jsem uvedl jako příklad toho, co mě na kapele zaujme. Proto u mě není hudební směr nějak striktně vyhraněný. Musí to být trochu zajímavé a originální. Ne tisící kopie "Mansona" nebo "Korn". To nepotřebuje nikdo. A právě německé kapely se velice často uchylují k horlivému napodobování jiných lidí. Většinou amerických nebo anglických kapel. Takové kapely pak nemají skutečnou identitu, protože Němci všeobecně nemají nějakou skutečnou identitu. I v hudbě se radši schovávají za jiná klišé z jiných hudebních oblastí, aby nebyli nápadní, že jsou německý.

RG: Říkal jsi, že nové album bude zcela jiné, ale Rammstein přece už mají identitu.

Paul: No jo, jasně. To je jako Robert de Niro. I když hraje různé role, je to pořád Robert de Niro. I Mercedes zůstane vždycky Mercedesem. Je to naprosto bláznivý. Člověk má určitý rukopis. My se teď snažíme udělat zas něco jiného. Na posledních dvou albech bylo hodně kečupu a majonézy; dá se říct, že byly hodně mastný. Teď to chceme udělat zase trochu tvrdší, dostat do toho trochu víc temna a nechat vítr znovu pořádně profukovat a pořádně rachotit.

RG: Kdy se nové album objeví?

Paul: To je hodně dobrá otázka (smích). V tuhle chvíli máme v počítači připravených přibližně 30 nápadů a teprve zhruba za tři týdny se ty písně dostanou na demo. Pak jich 20 vyhodíme a budeme pracovat na těch deseti nejlepších. Deska vyjde koncem roku. S nahráváním začneme zřejmě na jaře.

RG: Ty skladby, které vyhodíte, vyhodíte definitivně, nebo je píšete do šuplíku, odkud je pak znovu vyzvednete?

Paul: To je složitější. Někdy si je člověk schová na zlé časy. Zkušenost ukazuje, že i píseň potřebuje svůj čas. Je to jako s jídlem. Uvaří se a mělo by se sníst. Nebo se může dát do ledničky, kde vydrží pár dní. Jenže někdy… je to legrační… na něj už člověk nemá chuť. Občas máme i písně, které sice nejsou v kategorii "A", ale až v kategirii "B", jenže i tak jsou ty songy dobré. Mají jiné kvality. Tohle jsme přece udělali v případě našeho posledního alba. Vždyť většina skladeb na "Rosenrot" byla sice určitým druhem kategorie "B", ale přesto jich bylo na tuhle kategorii škoda. Proto jsme je taky vydali.

RG: Na vašem DVD "Völkerball" je vidět, jak Francouzi, Angličani i Japonci nadšeně zpívají vaše texty. Jak si vysvětluješ, že ten koncept opravdu funguje?

Paul: Možná proto, že žádný koncept neexistuje. Člověk zpravidla určitým způsobem vytuší, že určitá věc bude mít úspěch. Rád čtu životopisy vynálezců a tak. Hodně vynálezů vzniká omylem. Třeba gramofonové desky. Právě ty nejlepší vynálezy vznikají nedopatřením. Ani naše kapela nemá nějaký koncept. Když o tom člověk tak přemýšlí, naším konceptem by vlastně mohlo být asi tohle: mají-li všichni kraťasy, my máme dlouhý kalhoty, mají-li všichni dlouhý vlasy, my máme krátký, zpívají-li všichni anglicky, my zpíváme německy. Tohle by v podstatě mohl být náš koncept. To, že jsme nešli obvyklou cestou. Kromě toho jsme z Východu, díky čemuž se ve srovnání se západními Němci opravdu potýkáme s tím, co považovat za autority. Takže když něco děláme, opravdu nepřemýšlíme nad tím, jestli se to zrovna tomu nebo tomu bude líbit. Takové přemýšlení dopředu nám není vlastní. Naopak, když se o něco takového pokusíme, jde to od desíti k pěti. Takže náš nejlepší recept zní: prostě makat. Tohle můžu vlastně poradit každýmu. Právě když je něco společností považováno za něco, co se nemá, je to zajímavý a mohlo by z toho něco být. Nejhezčí na překonání hor je vždycky to, že za nima leží moře. Když se člověk bojí srovnání a toho, že se na něj někdo bude zlobit, může se stát, že to nikam nedotáhne.

RG: Takže se dá říct, že jste své omyly dotáhli k vlastnímu překvapení až do zdárného konce?

Paul: Jo, v podstatě jsme běželi opačným směrem, a přece jsme dorazili k moři, i když z druhé strany.

RG: A všichni běželi za vámi…

Paul: (smích) No jo, vlastně za námi neběžel nikdo. Potěšilo by mě, kdyby to někdo udělal. Tenkrát pak přišla taková malá německá vlna, nahrávací společnosti si mysleli, že k úspěchu stačí, když má člověk hluboký hlas a zpívá německy. Jenže ono to nestačí. A co se týká toho, jestli zpívat německy: myslím, že když hudba i text tvoří jednotu, je jedno, o jakou řeč jde… Pokud to není švédština … (smích)… Protože švédština zní úplně příšerně: "höksölöw"… To zní hrozně… Jako by to bylo pozpátku. Nebo čeština. Možná existují jazyky, v nichž se prostě zpívat nedá. Je ale hodně řečí, které jsou pro zpěv jako dělané. Například francouzština zní opravdu skvěle. Ruština je naprosto skvělá. Angličtina právě tak. Němčina zní tak trochu tvrdě, ale když umělec zvládne zkombinovat hudbu i text, tak je to taky hezké. Toho si můžeš všimnout, když posloucháš například "Voyage Voyage". Zní to dobře, nerozumíš ani slovo, ale zpíváš si s nima a to je na tom to hezký. Pokud to sedí, je jedno, že tomu člověk nerozumí. Když jsme šli zamlada někam na koncert, taky jsme nerozuměli, co se tam anglicky zpívalo. Nebo "Smoke on the Water". Taky jsem nevěděl, co to znamená, ale na diskotékách jsem si to zpíval. Ani Američani nemusí rozumět. Jsou to úplně normální lidi, taky se radují z dobré muziky a nemusí v rockové muzice rozumět německy o nic víc, než my anglicky.

RG: Vždyť byste vlastně mohli zpívat rusky.

Paul: Jo, taky by to šlo. Jenže nejsme Rusové. Tohle musí dělat Rusové. Navíc mají tak krásné melodie. Kromě toho přece už v jedné písni máme pár řádek textu v ruštině. Neznamená to, že bychom odmítali zpívat jinou řečí, ale musí to určitým způsobem vyplynout.

RG: Co myslíš, proč s vámi mají kulturní pracovníci pořád problémy? I když jste opravdu zvládli něco, co se jim nepodařilo. Mám na mysli to, že možná vedete jak mladé, tak i starší k tomu, aby se učili německy.

Paul: Chápu, že když na nás narazí nějaký velice inteligentní člověk, kterého rodiče hýčkali, má problém. Například lidi, kteří pracují v Goetheho Institutu. Vždyť to jsou většinou vzdělaní lidé v bílých rukavičkách. A najenou se objeví takoví rockoví burani z východu s velkejma perlíkama a všechno rozmlátí. To pak chápu, že to odmítají. Navíc si všímáme, že ti, kteří se jeví jako nevázanější, už nakukují pod povrch a pátrají, v čem jsou vlastně naše kvality. Ti se pak už nenechají šokovat. Ti, kterým se zalíbíme, bývají většinou hodně chytří lidé. Ale líbíme se i tak trochu jednodušším lidem, a to se pak ozývají zbabělci a vůbec tihle bezchybní lidé, kteří jsou politicky korektní a nechtějí si rozhněvat Pána Boha. A pak odvážně vystoupí ti chytří, kteří chápou, jak vlastně fungujeme, a troufnou si říkat, že se jim líbíme. Je hodně těch, jimž se líbíme, ale netroufají se to přiznat, protože si myslí, že se to nesluší. Víme o tom, ale změnit se taky nedokážeme. Taky jsme se častokrát divili, co všechno se na nás svádělo. Protože jsme ve své touze po našich kořenech naivně otevřeli spoustu dveří, které se otvírat nemají. Nic z toho jsme nevěděli. Vůbec jsme bezstarostně šmejdili v německých dějinách a snažili se mít německou identitu. Vůbec jsme si neuvědomovali, že v Německu je těžké vůbec nějakou identitu mít. Člověk vůbec nemůže říct, že je Němec, to už mmh - kdyby chtěl člověk říct: "Jsem hrdý na to, že jsem Němec." No nazdar! Může se říkat: "Jsem hrdý na to, že jsem Maďar, Rus nebo Američan." A my si ve své tehdejší naivitě mysleli, že to tak může být i v případě Německa. Nikdy jsme to neříkali, ale je to takový určitý základ. To se prostě říká: "Tohle je moje vlast a odtud pocházím. Nepotřebuju se skrývat, nestydím se." Podle mě to v tomhle směru v současnosti není právě nejlepší, ale ani se kvůli tomu nestydím. Bylo to vlastně naše poselství, ale v těchto otázkách už musí být člověk citlivý, to jsme se naučili. Pořád tenhle názor zastáváme, ale už dokážeme akceptovat, že lidi zatím nepokročili tak daleko. Vždyť Německo se pomalu rozvíjí, uvolňuje se a vidí, že všechno není tak špatné a že je to země jako každá jiná. Nebo časem bude. Že Němci mají i svoje přednosti, že je svět vlastně přijímá jako docela milé lidi. Můžu si dovolit mluvit o světě, protože neustále cestujeme a vidíme, jak se k nám lidé chovají. V tomhle směru si Němci můžou klidně oddechnout a považovat sami sebe za dobré.

Rammstein Interview-1. recenze na „Völkerball“

28. srpna 2008 v 20:01 | Agnesh

1. recenze na "Völkerball"

Z live-DVD je mi vždycky mírně nevolno. Člověk vlastně neví, má-li je nenávidět, nebo mít rád. Ve skutečnosti pokaždé nezáleží na kvalitě disků, jako spíš na tom, že DVD prostě nedokáže navodit atmosféru, jakou člověk zažije na koncerě na vlastní kůži. Mimo to je až příliš mnoho live-DVD tak nudných, že se radši podívám na tisícáté opakování "Lindenstraße". V případě "Völkerball" vydávají Rammstein už své druhé live-DVD, po roce 2003. V popředí stojí turné "Reise, Reise" 2004/05. Můžeme být tedy napnutí, protože od Rammstein se čeká něco jedinečného. Tedy já sám jsem skupinu dosud živě nikdy předtím neviděl, jsem tedy zvědavý, co mě čeká. Úvodní menu je přehledné, vyvedené v mechanické estetice. Na výběr mám sestřih z koncertů z Japonska, Francie, Anglie a Ruska - zajímavé. K dispozici mám navíc dva dokumenty o skupině, stejně jako vznik "Reise, Reise". Hned tady musím poprvé kritizovat, protože není DVD jako DVD. "Völkerball" vyjde ve třech (!) různých edicích. Standardní edice zahrnuje dva disky a je k dostání jako DVD a CD. Radost udělá 140 minut živého vystoupení a 75minutový sestřih z koncertů. Dokumentů a něčeho podobného se člověk musí vzdát. Speciální edice už pak obsahuje víc a nabízí tři disky. Na třetím DVD najdete vznik alba "Reise, Reise" a dokument ´Anakonda im Netz´ od Mathilde Bonnefoy, která si udělala jméno právě u "Lola rennt". Dokument představuje Rammstein po lidské stránce; poměrně otevřené a hovorné. Navíc tu najdete velmi pěkné povídání o koncertech, efektech a pár historek. Pro fanoušky asi skutečná bašta, neméně zajímavé ale i pro ostatní. Třešínkou na dortu je pak limitovaná edice - a ta se zřejmě vyplatí jen fanouškům. Na čtyřech discích se nachází kompletní sestřih živých show, všechny dokumenty a 190stránková kniha s fotografiemi z turné. Po tom by měl člověk jako fanoušek sáhnout, protože se to vyplatí. Ale věnujme se ještě jednou tomu základnímu: hudbě. Mně jako odpůrci live-DVD a člověku neznalému živých vystoupení Rammstein nabízí tohle DVD víc, než jsem čekal. Absolutně mě překvapuje, když vidím, jak jinak patriotští Francouzi hulákají německy texty spolu s Rammstein, jaké nadšení vzkypělo v Rusku, Anglii, Francii a Japonsku. Všechno je tak strhující. Zpěvák Till udává tón ve vojenském duchu a všichni společně pochodují. Fascinace se v mé hlavě promítá ruku v ruce spolu s malým šokem z extrémní masové sugesce. Ale musí se nechat, že se toho člověku za jeho peníze nabízí dost. Koncerty jsou všechno, jen ne jednotvárné. Díky tomu se nabízí vedle skvělých pyrotechnických show i jiný druh divadla. Snad právě takové live-DVD nebude nudit: koncerty Rammstein prostě nejsou konvenční. Takže v tomhle případě si live-DVD, které konečně nenudí, pustím rád - to už něco znamená! (SVS)

Rammstein Interview - Pohled do zákulisí

28. srpna 2008 v 20:00 | Agnesh |  Rammstein

Pohled do zákulisí (mit E. Fialik)



U příležitosti vydání nového DVD Rammstein "Völkerball", které vychází v době, kdy si skupina ještě užívá dovolené, se naskytla příležitost zeptat se manažera Rammstein Emanuela "Emu" Fialika v jeho berlínské kanceláři Pilgrim Management na zákulisí kapely a managementu.

L: Vzpomínáš si ještě na své první setkání s Rammstein? Jak jsi tuhle skupinu objevil?
E: Část kapely, zvlášť ty, co byli u Feeling B, jsem zběžně znal už hodně dlouho. Později mi Richard, který k Feeling B nepatřil, vyprávěl, že jsme se předtím taky už jednou setkali, když jsem ještě pracoval jako knihař. Ale "známost", to je asi přehnané slovo. S pojmem "objevení" je to úplně složité. Kdyby mi někdy někdo řekl, že by objevil moje děti, odpověděl bych mu, že svoje děti jsem objevil já. Ale jestli tohle sedí, to taky nevím. Objevení kapel si na svůj účet rády připisují velké nahrávací společnosti, ale je to tak široké pole, že se raději držím mimo něj. Není pravda ani to, že jsem s kapelou spolupracoval od začátku, protože první koncerty Rammstein zařizoval kolega, s kterým se ale pak rozešli.

L: Vedl k vaší spolupráci dlouhodobější proces, nebo to bylo dílem nějakého rozhodujícího okamžiku?
E: Obojí. Skupina za mnou přišla a zeptala se, jestli bych nechtěl převzít management. Nechtěl jsem to udělat jen na základě jednoho rozhovoru a dvou, tří demonahrávek. Vliv na to měla i moje osobní situace. Muziku jsem si pak poslechl ještě jednou doma a už se mi to líbilo víc. Ale teprve když jsem je pak uviděl živě, objevil jsem je pro sebe, ne pro svět. Bylo to velmi přesvědčivé vystoupení v klubu Knaack v Berlíně. Když se mě o čtvrt roku později ještě jednou zeptali, řekl jsem "Ano". Od té doby spolupracujeme.

L: Co tě na té muzice lákalo? Byl sis hned jistý, že by to mohlo být něco velkého?
E: Tuhle otázku bych si musel položit pokaždé, když se mi něco líbí. Později jsem jednou viděl tady v Knaacku jinou skupinu, která se mi taky hodně líbila, a pak jsem musel konstatovat, že už jsou světově známí, ale já je neznal! Že může být něco velké, to si člověk vlastně myslí vždycky, když na něčem začíná dělat a má pocit, že se může uplatnit. Není to vždycky bezpodmínečně spjato s nějakou kapelou, ale i s vlastním uspokojením. V případě Rammstein tohle zase souvisí s muzikou a koncertováním, protože obojí bylo zásadně jejich neuvěřitelně působivým uspokojením, i když to ze začátku samozřejmě bylo podstatně nesmělejší než dnes. Ale už tenkrát to přesahovalo hranice malého klubu.

L: Když srovnáš atmosféru kapely a charaktery jednotlivých členů tehdy a dnes, jak dalece úspěch Rammstein změnil?
E: Už když začínali, byli dost zralou skupinou. Ale samozřejmě chyběly ještě zkušenosti. Předtím, než v roce 1994 Rammstien vznikl, prošli jednotliví členové úspěšnými skupinami jako Feeling B nebo v případě Schneidera a Richarda Die Firma a v případě Olivera Inchtabokatables, kde sbírali první zkušenosti. Věděli tedy přesně, co chtějí, ale ještě nevěděli, jak toho dosáhnout. To se člověk naučí časem, ale pro ty, kteří se nepohybují v těsné blízkosti kapely, se toho zase tolik nezměnilo. Člověk už ví mnohem víc o složitostech života, např. jak dlouhé může být turné, kdy potřebuju přestávku a jaké pohodlí k tomu potřebuju. Člověk prostě ví víc o sobě a má konkrétní představy. L: Pozornost budí i to, že původní složení skupiny zůstává léta neměnné.
E: Myslím si, že skupiny, které skutečně mají úspěch, vynikají stálostí. A úspěchem nemíním zlaté desky. Původní složení kapely se mění i prostřednictvím zakročení osudu do personálního složení skupiny, jako např. v případě Metallicy, když zahynul jejich basista. Tahle stálost je podle mého názoru základem úspěchu.

L: Souvisí Pilgrim Management bezpodmínečně s Rammstein, nebo firma existovala už předtím?
E: V posledních letech jsme se soustředili hlavně na Rammstein, ale firma existovala už dřív. Tehdy jsme spolupracovali s kapelou s názvem Bobo in White Wooden Houses, která měla smlouvu s Polygramen. I tohle byl přátelský vztah a sounáležitost dalece překračující hranice muziky. Pilgrim Management se sice takhle jmenoval už dřív, ale rozvinul se díky Rammstein a to, že jsme umělecká agentura, jsme si uvědomili až časem.

L: Přibíráte do svých řad i nové skupiny?
E: Jsme ochotní uzavřít smlouvu s novými projekty, ale nabízí se otázka, jak moc otevřený je partner v manželství. Dost dobře jsme se doplnili. Všechny seriózní managementy se všude ve světě zabývají maximálně tak třemi, čtyřmi kapelami. Kdybychom se začali starat současně o větší množství skupin, mělo by to spíš osobitou atmosféru nahrávací společnosti. Dveře jsou proto sice otevřené, ale jen na úzkou škvíru, protože to musí fungovat i emocionálně. Nejde přece jenom o to vydat každé tři roky desku a prodat ji. To dělá nahrávací společnost. Vztah mezi managementem a umělcem funguje jinak.

L: Jaké úkoly za skupinu přebíráte?
E: Skupina samozřejmě dělá muziku a v tom je zahrnuto i práci umělce při vydávání desky, stejně tak jako plánování turné. To ale ještě nezahrnuje celý prostor vydávání desky. Jakmile se vyžaduje rozhodnutí kapely, jedná se o dlouhodobý proces. Staráme se o všechno, co s tím souvisí - právní zastupování, hudební smlouvy, obchodní smlouvy, daňoví poradci a samozřejmě taky nahrávací společnost, protože v ideálním případě nemá kapela přímo s labelem co dočinění, nebo jen v případě úspěchu při předávání cen Adwards, Echo apod. Vždycky to závisí na fázi, v které se skupina právě nachází. I tohle roste. Práce vlastně pořád přibývá. Mladý management přenechává mnohé nahrávací společnosti. Pokud je kapela dostatečně úspěšná a člověk se v tomhle prostředí pohybuje dlouho, pak to už neudělá, ale spíš se snaží udržet komunikaci co možná nejtěsnější. To znamená, že se co možná nejvíc udělá tady u nás a s nahrávací společností se pak jen slaďuje, protože muzikanti by měli být zaplaceni nejvíc.

L: Označil by ses za sedmého člena skupiny?
E: Rammstein tvoří šest lidí, takže to se sedmým členem skupiny nesedí. Nepatří k nim ani producent, ani manažer, protože život skupiny přesahuje ony tři měsíce, které člověk stráví každé tři roky ve studiu. Jasně, jsem skupině nejblíž, ale zvláště v případě Rammstein není můj názor na muziku potřeba. Když říkám svůj názor na hudbu, jde o výběr singlů nebo o pořadí skladeb na CD. Rammstein byli vyzrálou kapelou, už když začínali, takže žádného sedmého člena nepotřebovali.

L: Byl tedy Rammstein od začátku sólovým hráčem, jak se to mohlo jevit lidem, nebo jste museli o trvalý úspěch tvrdě bojovat?
E: Z pohledu manažera je tu dost práce, ale jestli je to víc práce než s někým jiným, to nevím. V každém případě se musí bojovat o to, aby všechno klapalo tak, jak si člověk představuje. Je to jako s porodem. U některých žen trvá porod osmnáct hodin, u jiných jen jednu, ale v té jedné hodině bojovaly tak tvrdě, že bych si to s nima nechtěl vyměnit. Tak to vidím i s Rammstein. Pro mě je to v každém případě práce, ale nestěžuju si na to, protože všechno mě uspokojuje jak po stránce umělecké, tak po stránce lidské.

L: Jak si vysvětluješ, že je Rammstein takřka jedinou německy mluvící skupinou, která je velmi úspěšná i v zahraničí?
E: Protože je to spolu s Kraftwerk jediná německá skupina, která zastupovala německý jazyk v zahraničí opravdu důsledně. Abychom tohle zvládli, hodně jsem pracovali. A přesně v tomhle místě udělal německý průmysl nejvíc chyb. Má to co dočinění s uměním a texty. U Rammstein je zaručena vyváženost, takže už prostřednictvím hudby a zvuku je řečeno hodně. Tyhle složky tvoří s texty, hlasem a přednesem jednotu, která zřejmě vyvrací i dost předsudků o Německu a německé kultuře. I v zahraničí se najde dost takových, kteří jsou námi Němci fascinováni v tom kladném slova smyslu, takže ona typická německá sebekritika není pokaždé produktivní. V případě Rammstein to bylo spíš tak, že si mnozí mysleli, jo, to sedí. A kdepak jsou všichni ostatní němečtí umělci, zvlášť v oblasti hudby!?

L: Jen málo německých kapel je úspěšných v zahraničí. Mělo to co dělat i s politikou nahrávacích společností?
E: Ano, nemělo by se zapomínat, že hudební průmysl celosvětově působících koncernů z Ameriky a z Anglie se činí a jejich strategie se často neshodují s národní kulturou Němců, Španělů, ale ani Francouzů. Tohle ty koncerny zajímá jen okrajově, zvěsti o takovém přístupu jsou pravdivé. Je to takový sezónní obchod, který závisí hlavně na osobnostech, které jsou zrovna na vrcholu. Najdou se tací, kteří národní trh rádi podpoří, a jiní, kteří si chtějí jen přivézt ocenění z Ameriky, protože si říkají, že to přece vyjde laciněji, když se peníze vydají jen jednou v Americe nebo v Anglii a produkt se pak zhodnotí po celém světě, místo aby se národní umělci hodní povšimnutí objevili pro celý svět. Navíc se k tomu samozřejmě přidává nutnost tržních tendencí těchto tahounů ve smyslu zisku. Dokud se budou zavírat dveře tak dalece, že to nutí člověka vedrat se dovnitř, bude se pořád nabízet komerce. Ale člověk si může najít prostor, kde se dokáže dobře zabydlet a kde se může bránit. Množství zaměstnanců, které tady u Pilgrim máme, je potom nutné, i když by si lidi mohli myslet, na co potřebují tolik spolupracovníků, když se věnují především jedné jediné kapele, která udělá jednu desku za tři roky? Většinu si raději uděláme sami. Kdybychom to dělali jinak, byli by Rammstein vydáni všanc žádaným vlivům mnohem víc.

Rammstein Interview - Oficiální prezentace DVD Völkerball

28. srpna 2008 v 19:59 | Agnesh

Oficiální prezentace DVD Völkerball

V hudbě, podobně jako v politice, se všechno točí kolem lidí. Velké přednosti mají ty kapely, které si bez námahy a instinktivně dokáží vybudovat dobrý vztah s publikem.

Kapely jako Rammstein…

Jiskry na publikum přeskočily v roce 1995, kdy se šest Berlíňanů poprvé předvedlo se svým debutovým albem "Herzeleid". Tímhle úvodním zážehem učarovali svému publiku a činí tak dodnes - a jak je vidět, silněji. Stejně jako v každém úspěšném vztahu je tajemstvím i tohoto opojného působení vzájemný respekt, splněná očekávání a schopnost poskytnout něco zvláštního přesně v tu správnou chvíli.

A tohle znovu potvrzuje "Völkerball"!
Celosvětově vychází "Völkerball" 20.listopadu (17. listopadu v Německu) a audio i video materiálem v multiformátu 5,1-Surround Sound dokazuje, že nebyly provedeny žádné škrty v rozpočtu a že po umělecké stránce bude nabídnuto maximum. Protože to je přesně to, co se od Rammstein očekává.

Velkou pozornost vzbudí především limitovaná edice - skutečně velkolepě pojaté 2DVD/1CD s četnými fotografiemi ve 190stránkové knize ze světového turné "Reise, Reise" 2004/05, dokumenty a exkluzivní sestřih záběrů z koncertů a víc jak dvě hodiny živého materiálu. "Völkerball" opěvuje především turné "Reise, Reise" (koncerty konané v průběhu šesti měsíců ve vyprodaných arénách a na festivalech) a stejnojmenné několikanásobně platinové album.

Mezi listopadem 2004 a červencem 2005 hráli Rammstein celkem v 21 zemích pro milion lidí. Ohňostroje a technika o váze zhruba 140 tun se převážela v 13 kamionech a 3 autobusech. 63 techniků stejně jako místních pomocníků a řidičů se staralo o to, aby vše fungovalo - pět lidí se staralo jen o pyrotechniku. Vzhledem k takovému množství lidí, kteří tomuto lomozu na kolech přihlíželo (jen v Moskvě a St.Petěrburgu přibližně 40 000 lidí) se dá publikum Rammstein sotva označit jako jednotné. Ale právě zmíněné fotografie Frederica Batiera, který turné doprovázel, ukazují, ať v Londýně, Lipsku, Barceloně nebo Berlíně, zvláštní styl a chování, dalo by se říct smýšlení, které spojuje velikou rodinu Rammstein. Na "Völkerball" byl sestaven materiál, který splní i naprosto zvláštní přání fanoušků.

Album obsahuje nahrávku z koncertu v římském amfiteátru v Nimes (jižní Francie). Ten proběhl před 12 500 fanoušky, kteří se bez ptaní vybičovali ne méně než Římané ve starověkém Římě při příchodu gladiátorů. Dále zahrnuje zvláštní výběr sestřihů z koncertů v Londýně, Tokiu a Moskvě (na posledně jmenovaném koncertu vystoupily zpěvačky v tradičních šatech!) a dva skvělé dokumenty, které muzikanty ukazují v uvolněné a hovorné náladě. Celé album tak zveřejňuje nikdy předtím neviděné nahlédnutí na Rammstein, na kapelu a Rammstein, na lidi…

* Standardní edice:
DVD - 140 minut živého vystoupení,
CD - 75 minut sestřihu z koncertů

* Speciální edice:
DVD - 140 minut živého vystoupení,
DVD - dokumenty v délce kolem 90 minut ("Anakonda Im Netz", "Reise, Reise: Das Making Of des Albums")
CD - 75 minut sestřihu z koncertů

* Limitovaná edice:
DVD - 140 minut živého vystoupení,
DVD - dokumenty v délce kolem 90 minut ("Anakonda Im Netz", "Reise, Reise: Das Making Of des Albums")
CD - 75 minut sestřihu z koncertů
kniha o 190 stranách "Tour Photo Book"

Dva dokumenty odhalují jako nikdy předtím, co to vlastně přesně znamená, udržovat plameny Rammstein tak živé a plynulé. "Anakonda im Netz" je z obou dokumentů "oficiálnější" a ukazuje rozhovory se všemi členy kapely a manažerem Emanuelem Fialikem. Materiál v délce 53 minut pokrývá širokou paletu témat, počínaje otázkami technického zabezpečení turné a konče před show pravidelně prováděným rituálem (krátce řečeno: alkohol je ve hře) nebo klady i zápory života na turné. V případě Rammstein toto otevření se taky znamená, že se jeden muzikant někdy popálil a jinému byly z nohou servány boty a ukradeny. Klávesistovi Flakemu se stalo obojí!

Neméně poučné je "Reise, Reise: Das Making Of des Albums". Dokument v délce 26 minut natočil a sestříhal kytarista Paul Landers. Nahlíží na své kolegy i na producenta Jacoba Hellnera. Pozoruje je při práci ve studiu ve Španělsku, Švédsku a Německu, při rozjímání o problémech a myšlenkách, které se honily hlavou Tillovi Lindemannovi po bezmála stém natáčení jednoho jediného kousku: totiž Hellnera na místě zaškrtit (možná tohle Lindemann nemyslel úplně vážně). Producent zase prozradí, že název alba "Reise, Reise" byl málem nahrazen názvem "Sonntag bei Omi"… Pohled do zákulisí, který nenechá na pochybách: Rammstein sám nedokáže při vaření párků odolat a pořádně prověří požární hlásiče!

K tomu se pak ještě připojí nevázaná, dramatická práce pánů Lindemanna, Landerse, Kruspeho, Schneidera, Riedela a Lorenze s 30 kg ohňostrojů (na jednu show!) v klubu Citta v Japonsku nebo v ruském Olympiski Sport Comlex. Předvedou se tak různé scény, které si skalní fanoušci Rammstein už jistě promítali ve svých snech. Luxusní (německá) limuzína, plánovaná s vysokými požadavky, bezvadně sestavená a obohacená o spoustu zvláštností, tak ukazuje tenhle dokument šest muzikantů - ve studiu, na jevišti (a v kuchyni!) - na jejich cestě, dosahuje ještě jedné, vyšší úrovně a udržuje jejich celosvětový úspěch dále na vrcholu.

Rammstein Interview - RAMMSTEIN - Spojovatelé národů

28. srpna 2008 v 19:58 | Agnesh |  Rammstein

RAMMSTEIN - Spojovatelé národů



Jsou kapelou superlativů. Rammstein - fenomén z východního Berlína. Jak hudebně, tak komerčně odjakživa povzneseni nad všechny pochybnosti. Těch šest hrdinů se během uplynulých dvanácti let od založení skupiny dopracovalo až k celosvětovým kulturním vyslancům Německa.
Rammstein dosáhli celosvětového úspěchu a vybojovali si cestu z malých klubů do největších arén a stadionů. Kdo by si tohle pomyslel v době, kdy zpěvák Till Lindemann ještě působil u kapely First Arsch coby bubeník, klávesák Christian "Flake" Lorenz spolu s kytaristou Paulem Landersem provokovali s Feeling B, basák Oliver Riedel prohmatával tlusté struny u Inchotabokatables a bubeník Christoph Schneider se oháněl paličkami u Die Firma?
Historie Rammstein se prostě čte jako uskutečněný sen z Pohádek tisíce a jedné noci. Kytarista Richard Z. Kruspe uprchnul přes Maďarsko a Rakousko do Západního Německa. Po pádu Zdi se v roce 1989 vrátil zpátky do Schwerinu a nastoupil k Ograsm Death Gimmick a Das Auge Gottes. Ale osud tomu chtěl, že jednoho dne narazil na bývalého juniorského mistra Evropy a bývalého výběrového plavce NDR Tilla Lindemanna - setkání s velkými důsledky. Svého času sdílel Richard byt s Oliverem Riedelem a Christophem Schneiderem. Trio sice v roce 1994 pracovalo na společném projektu s nejvyšším nasazením, ale při hledání vhodného frontmana a textaře se člověk netrefí hned napoprvé. Přibrán byl Till Lindemann a v klasickém obsazení čtyř se nahrálo demo. O něco později se přidal Paul Landers, a tak už scházel jen klávesák, aby byl zvuk kompletní. Volba padla na Flakeho Lorenze, který ale zpočátku nápadem a hudebními plány kluků vůbec nadšen nebyl - přece se však nechal přemluvit, aby s kapelou vystupoval. Tehdy začalo vítězné tažení Rammstein. V jedné hudební soutěži vyhráli první cenu: nahrávání v profesionálním studiu. Zbytek je už pohádkovým příběhem. Svůj první obchod uzavírají s Motor Music a jedou od začátku naplno.
Završení jejich dosavadní tvorby v současnosti představuje nejnovější DVD/CD "Völkerball", které 17. listopadu ozdobí obchody po celém světě. DVD obsahuje 2,5 hodiny živého vystoupení z Francie, Japonska, Anglie a Ruska. K tomu patří ještě CD se 75 minutami sestříhaného zvukového materiálu z různých koncertů. Jako zvláštní bonus pro skutečné fanoušky bude "Völkerball" současně vydáno také ve speciální edici, která obsahuje navíc další DVD s dokumenty "Anakonda im Netz" a "Making Of ´Reise, Reise´" - s celkovým časem přibližně 90 minut. Vedle obsáhlých rozhovorů se členy skupiny se ke slovu dostane i manažer Rammstein Emanuel "Emu" Fialik, který nejen, že uhodil proslulý hřebík na hlavičku výrokem "Rammstein je jako společná zábava - napomáhá sdílení stejných pocitů", ale prozradí i něco o fenoménu Rammstein. Skupina vybírá své příhody z pokladničky - tak se dozvíme třeba o společném rituálu "Panák pro štěstí" před každou show, který skupině navodí pocit "jdeme na to!". Fanoušek nahlédne na všední, tvrdé psaní songů a studiovou práci nebo může obdivovat Richardovy kuchařské dovednosti. Ale nebudeme prozrazovat příliš a necháme promluvit i protagonisty, kteří líčí své dojmy z nedostižného světového turné.
O místech konání koncertů a jejich atmosféře
Richard Z. Kruspe: "Bylo to poslední vystoupení v Dánsku nebo Švédsku. Přiletěl jsem z New Yorku a jel hned na hotel, protože celý den pršelo. Pak už jsem šel jaksi rovnou na jeviště. Padá opona a ty začínáš hrát. Najednou jsem spatřil ten nádherný přístav, který jsem předtím vůbec neviděl. Prostě jsem zapomněl začít hrát. Celá kapela už hrála a já si jenom pomyslel "Do prdele" - začal jsem až po 20 vteřinách.!" Paul Landers: "Ve Stockholmu stojí obrovská budova. Hráli jsem vždycky v malých klubech a tahle velká hala se třpytila v pozadí. Nemohl jsem uvěřit, když k ní naši bedňáci zajeli. Často se divíme, proč chce najednou 12 000 Švédů nebo Finů vidět Rammstein."
O fanoušcích a jejich nadšení
Oliver Riedel: V Nimes se hrálo dobře, protože tam panovala stejná hysterie, jaká se jinak vidí jen v Mexiku nebo jižním Španělsku. Přitom i ve Francii člověk, už když vjede do města, vidí spoustu lidí, kteří chtějí na koncert, nebo fanoušky, kteří čekají a poslouchají muziku, aby se správně naladili už před koncertem." Christoph Schneider: Nimes v jižní Francii je vlastně místem, kam se jezdí na dovolenou. Člověk tu vidí úplně staré budovy, krásné centrum města a pár lidí na dovolené. Najednou tam byli fanoušci Rammstein po tisících, všichni stylově oblečení v černém. K té idyle to vůbec nepasovalo." Emanuel Fialik (manažer): "Z celé Francie přicestovaly spousty mladých lidí. Ale viděl jsem i vlajky Brazílie, chorvatské vlajky, vlajky z Řecka i Německa. Bylo jasné, že všichni tihle lidé přijeli na koncert Rammstein - to jsou ty nejlepší předpoklady pro skvělou show." Till Lindemann: Tahle lokalita byla hodně neobvyklá. Aréna pro býčí nebo gladiátorské zápasy, nebo nějaký amfiteátr. Vypadá starobyle a připomíná Koloseum v Římě - to je fantastický! Tak nějak tady člověk dostane dobrou náladu. Akustika je tam docela extrémní, protože se drží v kotli - tak to mi v každém případě přišlo fajn. Lidi tam byli úplně skvělí, prostě Francouzi. Normálně se tolik nesžívám, s okolím a tak, ale tohle už bylo docela dost." Paul Landers: "Nimes lze opravdu upřednostnit. Hlavně protože lidi po stranách arény sedí tak vysoko a jsou ti tím pádem blíž. Člověk najednou vidí tolik lidí - celé to působí nějak stísněně."
O show Rammstein a jeho realizaci
Flake Lorenz: Hodně prvních koncertů nového turné je skvělých, protože člověk nemá pohyby ještě tak zažité a ještě neví, co kde pasuje. Člověk se v průběhu show normálně setkává s ostatními z kapely a společně pak spějí k určitému bodu. Ten ale při prvních koncertech ještě nikdo nezná a pak se samozřejmě přihodí i hodně veselých, někdy i trapných věcí. Člověka např. nezvednou nahoru a on stojí v rohu. Nebo najednou sedí ve tmě. Ze začátku jsem jezdil se sengwayem. Kapela občas říkala ´Nemůžeš s tím přestat? To vypadá, jakobys sekal trávník. Vůbec to nejde.´ Myslel jsem si, že dělám něco dobrýho - jezdím sem a tam, ale oni říkali, že by to bylo nemožný a že bych měl vymyslet něco jinýho. Zeptal jsem se: ´Co mám teda dělat?´ Odpověď: ´Jezdit pozpátku.´ Tak jsem se jeden kousek držel pozpátku a otáčel se, ale to je přece taky hloupý. Ty první koncerty jsou nejnapínavější; když to člověk trochu nacvičí, je všechno už rutina." Till Lindemann: "Před první show jsem měl v hlavě schéma. Nejvíc nám dají zkoušky před novým turné. To chodím se svými nápady v hlavě kolem a přemýšlím, jestli to tak vůbec půjde. Během prvních pěti koncertů pak sleduju, co funguje a co ne. Pomáhá mi to srovnat si souvislosti. Hodně je přitom i nejistoty, když nevím, jestli mám v danou chvíli nečinně stát, nebo jestli to nebude na úkor zpěvu, když se budu pohybovat - protože potom nevystačím se vzduchem a už nebudu moct vyzpívat vokály. Člověk si musí všechno přesně promyslet. Po pěti až deseti koncertech už všechny kroky a choreografii známe."
O show Rammstein a jeho nebezpečí
Flake Lorenz: Hodně věcí na jevišti je nepříjemných. Je to jako studená sprcha. Člověku se nejdřív nechce, ale když to udělá, cítí se vnitřně líp. V hrnci při ´Mein Teil´ je svinsky horko. Při vylézání si pokaždé popálím konečky prstů. Když si nedám pozor, střelí mi Till plamenometem do obličeje nebo mi shoří vlasy. Můžu uklouznout nebo se při vylézání přehmátnout a spadnout - všechno tohle se může stát. Občas pyrotechnik zapálí raketu moc brzy a ona mi vlítne do tváře. To všechno se už stalo!" Till Lindemann: "Nemám rád, když jsem středem pozornosti. Nevyhledávám pohledem kontakt s první řadou. Většinou se dívám na chlapa u mixu. Jasně, když to vyplývá ze songu, pak už gesty komunikuju s fanoušky. Nafukovací člun byl dost dobrý efekt. Vytváří to atmosféru a je to pro nás napínavá část. Na okamžik se už nikdo nedívá na kapelu na jevišti. Dřív byl kapitánem Flake. Často projel publikum až úplně dozadu, kde pak vypadl na zem a udělal si pár modřin. Když se vrátil zpátky, naříkal jako kuře!"
"Völkerball" extrémním způsobem ukazuje, že Rammstein je výstavní německou skupinou, ačkoliv se může jen souhlasit s výrokem Christopha Scheidera: "Je to přece jenom muzika!"
Co během gigantického živého programu německá rocková skupina Rammstein v posledních letech absolvovala? Rammstein teď zaznamenali své zážitky uplynulého světového turné na DVD. "Völkerball" tvoří 3 hodiny živého vystoupení z Francie, Japonska, Anglie a Ruska. K tomu patří ještě CD s 75 minutami setříhaného zvukového materiálu z různých koncertů. Jako zvláštní pozornost pro fanoušky bude vydána speciální edice "Völkerball", která obsahuje ještě další DVD s dokumenty "Anakonda im Netz" a "Making Of ´Reise, Reise´" - s celkovým časem kolem 90 minut. Přesně řečeno může tedy fanoušek volit mezi následujícími variantami "Völkerball". Tzv. standardní edice DVD/CD-Package nebo speciální edice Doppel-DVD/CD-Package. Skupina vybírá své příhody z pokladničky, dozvíme se o společném rituálu "Panák pro štěstí" před každou show, který skupině navodí pocit "jdeme na to". Fanoušek nahlédne na všední, tvrdé psaní songů a studiovou práci nebo může obdivovat Richardovy kuchařské dovednosti - prostě to kupte!

Emigrate - Recenze

28. srpna 2008 v 19:57 | Agnesh |  Emigrate

Rammstein: Kruspe prezentoval svůj sólo projekt EMIGRATE

Kytarista kapely Rammstein si svým sólo projektem EMIGRATE splnil svůj sen. Koncem minulého týdne prezentoval první píseň své metalové kapely. Zbytek kapely se zatím schovává pod pláštěm tajemství a klamání.
Berlin - Kytarista kapely Rammstein prezentoval první song své kapely EMIGRATE. K dispozici dal fanouškům na stáhnutí song "Wake up" Zde si jej můžete stáhnout. Pozn. překladatele). Na songu jsou Richardovy rify patrné. Se svým vedlejším projektem nám předkládá industrial metal. Richard je hlavní částí EMIGRATE, protože zpívá a píše písně. O ostatních členech kapely můžeme jen spekulovat. Na internetu kolují pověsti o údajné sestavě. Měli by to být Bart Torstensen (druhá kytara) a Jocke Skog (klávesy) oba z Clawfinger, Andy Selway (KMFDM) jako bubeník a Stefan Olsdal (Placebo) na basovce. Je totiž podezření, že je tohle jen žert, potvrdil to totiž i management: "Tahle sestava je jen fáma" dementoval management, který zároveň zastupuje i Rammstein. Než se vysvětlí tajenství kolem zbývající sestavy, bude to chtít ještě dost trpělivosti. Avšak brzy by se mohly objevit nějaké bližší informace o kapele.
Kruspe financuje tenhle projekt ze své kapsy. Richardovi ale nejde o peníze, nýbrž o naplnění jeho snů. Momentálně pracují EMIGRATE na dokončení jejich debutového alba. Datum vydání ještě není znám.
Už před dvěma lety se Richard zmínil v rozhovoru o nějakém možném vedlejším projektu. Poté se objevily fámy o rozpadu, které se chvílemi zdály pravdivé. S aktuálním albem Rosenrot získali Rammstein nedávno Platinovou desku, Ještě před Vánocemi by mělo vyjít DVD "Völkerball". Přeplněné DVD s tříhodinovým živákem, hodinou a půl bonusového materiálu a ještě jedno CD s více než hodinovým živákem.

Rammstein Interview - Hoří!!

28. srpna 2008 v 19:56 | Agnesh

Hoří!

NĚMECKO, MÝTUS. V zahraničí se řadí k nejoblíbenějším Němcům, doma jsou podle mnohých trapní. Děsivý rock od "Rammstein".
Kdy obdrží muzikanti skupiny Rammstein Spolkový kříž za zásluhy? V posledních deseti letech neudělal nikdo pro zviditelnění Německa a pro rozšíření německého jazyka v zahraničí víc. Nezáleží na tom, zda v Dschumanschi v Saratow na Volze nebo na trzích se zeleninou v Patzcuara na vysočivě v Mexiku - Německo je kultem, protože je tu slyšet Rammstein. Žáci a studenti na celém světě se učí německy za pomoci textů Rammstein. Rammstein by mohlo být v současnosti určitě nejznámější německé slovo na Zemi, co je ale jisté, miliony cizinců s nimi zpívají s rozzářenýma očima.
Ve vlastní zemi však znamenají tihle prorokové málo. Krutí, nepřátelští k ženám, nově taky k homosexuálům, snad mají být dokonce nacisty. Ano, v případě, že se stal svět nacistickým, aniž bychom si toho všimli.
"Mám ráda lidi, kteří milují svou práci," zdůvodňuje jedna ruská studentka svou lásku k Rammstein. "Super energie, super verše, super texty!" Země, jejíž národní uvědomnění je nedotčené, by po estetické stránce ocenila tenhle fenomén ve veřejných debatách. Ale sotva kdo rachotí Schillerovo "R" tak pěkně německy jako zpěvák Rammstein Till Lindemann a jak to zkouší desetitisíce zahraničních žáků na celém světě v hodinách jazyka, člověk se doslova ztrácí v německém pohádkovém lese. Také Ernst Busch a "R" sudetských Němců a obyvatel Švábska patří k německé kultuře.
Němčina, a ve všech dobách, tahle urážka se ve vlasti Rammstein nepromine. Co taky mají Němci být a znít a vypadat jako nějaký z otroctví propuštěný zkurvysyn z delty Mississippi, nebo jako napravený gangster ze South Central?" Rammstein do celosvětové populární kultury nevnášejí lidový tanec, žádnou parodii Německa, ale pohádky bratří Grimmů, pěkně děsivé příběhy, naši lidovou moudrost. Pokud je tohle nacisticky duševně choré, není to vina muzikantů. Kdo v roce 2005 viděl koncert ve Wuhlheide, poznal to v první vteřině: Kluci pocházejí sice z Meklenburska-Předního Pomořanska, ale nejsou to žádní aktivní maloměšťáci. Konec konců pořád mají drzost, sebevědomí a chuť k dráždění nervů, chtějí se měřit s vlastními následováníhodnými obrazy nových uměleckých příběhů - s filmem Apocalypse now. Člověk si mohl po třech sekundách vzpomenout na hukot vrtulí a ventilátorů a myslet si: Odkud přicházíme, kam jdeme? Člověk hoří, tak to vznikalo, Drážďany, Coventry, Vietnam, Rammstein. Kdo nevěřil, mohl si znovu přehrát klip.
Bylo tomu tak už v historii. Před vynálezem kina a televize hořeli lidé většinou jako čarodějnice nebo v pohádkách, které se vyprávěly. Člověk nemohl sedět v křesle a jen se dívat. Musel si to představovat. To vyžadovalo větší mozkovou aktivitu. Vyprávějícím hlasem byla duše, někdo, kdo seděl naproti, člověk, který uměl vyprávět. Tenhle reálný člověk vyprávěl pohádky jako třeba Umíněné dítě, které se skládá jen ze čtyř vět. Umíněné dítě nechce poslouchat svoji mámu. Čemu konkrétně odporuje, řečeno není. Proto musí zemřít. Pochovají ho do hrobu. "Žádný lékař mu nemohl pomoci, ani samotný milostivý Bůh v něm neměl zalíbení." Bohužel "jeho ručička ještě ční do výše", proto "musí matka sama jít k hrobu a šlehat prutem přes ručku a teprve pak bude mít dítě pod zemí klid." S takovými příběhy se dřív trávily rodinné večery. Kostlivci padají skrz komíny, lebky jsou rozbíjeny, malá děvčátka zašitá ve zdechlinách, to už je jasný sadismus, který se může objevit v našich pohádkách. Typicky německé: Ve světě se ukazuje proto, aby učil strachu.
U Rammstein je víc optimismu. "Malý člověk umírá jen zdánlivě, chtěl být úplně sám. Malé srdce se tiše na hodiny zastavilo, a tak byl shledán mrtvým. Bude pohřbeno do vlhkého písku, s hracími hodinami v ruce. První sníh hrob překryl, dítě zvolna probudil."
Rammstein je zlý a německý a ironický a reálný, snadno vede k extázi - explozivní směsice, celosvětový úspěch to dokazuje. Neříkají, jestli stojí vpravo nebo vlevo. Slouží mši krokem přes staletí, volně podle Wolfganga Mattheuera: "Chtějí mé srdce na pravém místě, ale já ho vidím tam dole! Tady bije vlevo! Vlevo! Vlevo 2-3-4". Toulají se krajinou jako bílí vlci. Nechají se zmlátit od Sněhurky. Zpívají: Chci zahynout v potlesku!" - Politika se ani trochu neprovozuje, jen se dovolává lidských práv. "Můžete mě zbít," to zní u Rammstein jako z úst Angely Merkel.
Umění často zahrnuje prvek potvrzení a přisvědčení existence bez morálního hodnocení. Může to být najivní, "nezrcadlící" hodnocení světa, pravdivě vznešené, jaké je použito v literatuře třeba od Imre Kertész v Románu osudného losování. Tady se ukazuje esesák jako kladná postava, skoro jako dobrý člověk, myslí si jeho čtrnáctiletá oběť. A síla najivního pohledu spočívá v tom, že vypravěč nehledá svou vinu, tak trochu jako Kafkův Josef K., ale říká Ano, i když toto Ano připomíná pípání myšky Josefiny. I Picassova Guernica je potvrzující dílo, které neznamená, že válku obhajuje, ale povinnost ukázat ošklivosti války v intenzitě, která přinejmenším připomíná skutečný válečný zážitek. Ošklivost odpovídá tomu, co je, ne tomu, co vidíme.
Rammstein znějí opravdu docela hlasitě. Ostatně je to rocková muzika. Jasně, z Rammstein na člověka může jít hrůza. Protože hrůza je to pravé. Protože nejenom děti se rády bojí. Protože člověk nemusí plakat, když důchody klesnou o dvě procenta. Protože rock je božský. Protože lidská práva jsou v ohrožení, zejména když mohou být sestrojeny "inteligentní zbraně", a pokaždé ve jménu někoho.
Člověk nemusí být smutný, aby mohl být militantní, mínil Michel Foucault. Nesmí nechat viset uši na tváři šedi, protože tak se mu neuleví. Člověk se může - jako umělec - oddávat tmavým stránkám, mít z toho požitek, může tančit na ostří žiletky, předtím než vejde do srdce temnoty. Smí se potulovat v zakázaných oblastech. Smí si hrát s ohněm, který při koncertech Rammstein "zazáří pokaždé v nové podobě: děsivý, pěkný, strašidelný, horký, šílený". Člověk je k tomu dokonce povinen. Ještě žijeme, i když ptáci padají mrtví z nebe, což působí tak nějak strašidelně.

Rammstein Interview - Rozhovor s Richardem 2/part 2

28. srpna 2008 v 19:55 | Agnesh |  Rammstein
KNAC.COM: Jo, shledávám to kladným, protože ti to dá větší sílu chtít něco a pak uděláš všechno proto, aby se to povedlo.
RICHARD: Jo, je to trochu jako v Americe. Myslím, že to je to, proč hodně Američanů je o tolik lepší-mluvím jen o lepších dovednostech-protože oni opravdu hodně musejí líp hrát než kdokoliv jiný. Nejsou tu takové oddělení mezi lidmi jako v Německu. Víš, fakt to není jedno-když děláš hudbu, tak jí děláš, ale taky musíš dostat peníze od vlády. Tady ve státech musíš bejt dobrej, jiný cesty není.
KNAC.COM: Až do Rosenrot jste nikdy nenahrávali doma, jenom ve Španělsku a jiných zemích.
RICHARD: Jo, někde je vždycky horko. Jsme z DDR, nikdy jsme moc necestovali v první etapě našeho života, až teď, a osobně já mám rád hodně slunce a horka, když nahráváme. Tentokrát jsme nahrávali v Německu protože prvních 6 songů už bylo hotových z minulého nahrávání, takže jsme jen řekli "Koukej, budeme v Berlíně". Což mimochodem nebyla dobrá myšlenka. Už bych to neudělal. Myslím si, když jdeš do studia a pak muset obchodovat s tím s každým a každý děn je tak spletité. Víš, kurva hraješ, nahráváš a první věc, co musíš udělat, je jít pak za svým daňovým poradcem
KNAC.COM: Jasně, potřebuješ separaci a soukromí.
RICHARD: Potřebuješ se od toho oddělit, musíš mít uvolněné myšlení a obchod a cokoliv a něco tě narazí a my pak musíme udělat cokoliv, aby to šlapalo. Z některých důvodů…myslím, že mám nahrávání hodně rád…z počátku tam byly pochybnosti o tom, protože bylo 6 songů z předchozí desky-a já jsem ti songy měl rád, nikdy jsem si nemyslel, že to jsou nějaká béčka nebo tak-ale když jsme začali nahrávat nové písně, bylo to konečně jiná cesta jakou jsme šli a myslel jsem si: "Wow, tohle by mohlo být mimo desku, stát samostatně."
KNAC.COM: Myslíš, že by se to mohlo ukázat trochu odlišný, kdybyste nenahrávali v Berlíně? Mělo to nějaký vliv na atmosféru během nahrávání?
RICHARD: Vždycky to má nějaký vliv, určitě. Myslím…nevím jestli by to bylo lepší nebo horší-to ti neřeknu. Ale nakonec prostředí je to hlavní. To je to, proč jsem přemýšlel o svém rozhodnutí…předtím, než jsem začal hrát v Rammstein jsem hrával nějaký mix funku a punku, což byl opravdu druh napodobování Americké hudby a věřím, že od tý doby až do dneška si musel být v tomhle druhu prostředí, aby si mohl dělat takovouhle muziku, jinak to je falešný. Prostředí je vážně důležitý.
KNAC.COM: Souhlas. Nedávno, na posledních pár albech, jste měli hodně zapojení od ostatních muzikantů. Vydali jste hodně singlů a spolupracovali jste s hustou skladbou nejrůznějších lidí, kteří dělali jejich provedení písní- Beastie Boys, Meshuggah, Apocalyptica, Nina Hagen…
RICHARD: Pet Shop Boys, nezapomeň na Pet Shop Boys! (smích)
KNAC.COM: (smích)
RICHARD: (stále se směje) Jenom žertuju.
KNAC.COM: Takže co ti to přineslo? Jak se stalo? Přišli k vám lidi a jen řekli: Hey, chtěl bych být část tohohle." nebo jak to bylo…
RICHARD: Jo, z nějakého důvodu Rammstein jsou ve středu zájmu pro hodně umělců protože to je unikátní skupina a hodně lidí nás má rádo, protože nejsme jedni z mnoha… Rammstein se vážně stali jednou z těch kapel, které jsou zaměřený na to, co mám rád. Myslím si, že nás můžeš buď milovat, nebo nenávidět. A hodně lidí…myslím, že Rammstein je velmi odlišná skupina. Jsme velmi odlišní a dostalo se nám hodně uznání. Jedna z největších poct pro mě byl den, kdy Jimmy Page a Tony Iommi poslouchali naši show a po ní přišli a řekli: "Páni, to byla fantastická kytarovka." (pozn. Wow, the fucking guitars on that!) Víš, to je vážně, vážně hustý.
KNAC.COM: To je velkej kompliment.
RICHARD: Jo, opravdu si toho cením protože u nás se nám těhle komplimentů nedostává. Doma máme víc komplikací než kdokoliv jinej na světě.
KNAC.COM: Přesto vím, že pro mě a určitě pro hodně jinejch lidí, kteří vás poslouchají, je faktem, že vytváříte velice odlišný zvuk. Je to velice lákavé, je to…víš, jde to s váma, ale taky jste velice loajální k vašemu jazyku a neděláte kompromisy při konfrontacích s americkou metalovou scénou. Myslím, že třeba ve Švédsku, Německu a i jiných zemích je hodně skupin-a ty zpívají v angličtině, aby byli přitažlivý a vy jste dosáhli toho samého bez ohledů na to, kdo jste a odkud pocházíte.
RICHARD: Myslím, že jedna ze součástí našeho úspěchu, který máme, je to, že zpíváme v našem rodném jazyce. A proti tomu jde to, kde jsi, kde se nacházíš, kde je tvé prostředí, kde žiješ. Například teď žiju v New Yorku a zrovna dodělávám svoje první album a zpívám anglicky. Opravdu to je odlišné jestli mluvíš tím jazykem a i v něm přemýšlíš. Kdybych to tak udělal v Německu, nefungovalo by to. A další věc je, že Till má neuvěřitelný způsob psaní textů. Je jedním z nejlepších v Německu, co se textů týče, myslím, že je vážně básník a opravdu temný básník a to máme rádi. Ale neudělal by to v angličtině, prostě by nemohl. Takže bylo dobře, že jsme šli za svými instinkty a to je to, co děláme a s čím jsme spjatí. A zřejmě někdy…on této desce zpíváme španělsky, definitivně jsme se otevřeli, víš, není to o tom, že bychom museli celou dobu zpívat německy. Ta píseň (Te Quiero, Puta) je v tomhle případě vlastně zábavná a mám ji rád. Náším hlavním jazykem bude němčina a to se vztahuje k tomu, jak jsem ti říkal o tom, když jsem seděl ve svém pokojíku a poslouchal AC/DC a nemohl jsem rozumět ani jednomu zasranému slovíčku (smích). Ne. Ale bylo to o energii a já jsem jí naprosto dostával. A to samé jsou Rammstein.
KNAC.COM: Naprosto. Ironicky, včera jsem poslouchal Herzeleid a říkal jsem svýmu kámošovi o kterým jsme už mluvili a který mi pomáhal s otázkami,že vy jste něco jako AC/DC v Německu.
RICHARD: (smích) Jo, díky!
KNAC.COM: (smích) Tak to je konečně kompliment-tedy z mého pohledu-ale takhle mě zasahujete. Jen vážně v rychlosti-zmínil si se o vedlejším projektu, jak se jmenuje?
RICHARD: Emigrate. Imigrace je, když do země a Emigrace je, když ze země.
KNAC.COM: Ok. Budu to sledovat. A znova, jako jsi zmínil krátce Ninu Hagen-pamatuji si jí, že byla nechvalně známá, měla silný profil a byla anti-sociálním typem. Znám Rammstein-vy jste byli tak nějak kontroverzní, přinejmenším v minulosti, jakkoliv jsou vaše show a některé vaše texty závadné. Myslíš, že je nějaká podobnost mezi cestou, kterou se vy přibližujete sociálním problémům a cestou, kterou razila ona?
RICHARD: Ne, je to naprosto odlišné. Nejprve ze všeho, ona usilovala o kariéru v DDR a pak zřejmě opustila zemi, takže je to úplně jiný příběh. My jsme vyrůstali v socialismu a nejprve jsme nebyli politickou skupinou a nikdy jsme nedělali politické závěry, protože…to neznamená, že nejsem politicky angažovaná osoba, ale myslím si-a je to můj postoj-není nic, co by mohlo být lepší nebo horší. Jsou jenom věci, které jsou dobré a špatné a je hodně věci, které jsme měli rádi na vyrůstání v socialismu. Jsme opravdu pyšný a šťastný, že mám možnost žít skrz dva systémy, ale naše cesta skrz východ na západ-to je u ní odlišná historka. A ten problém, který jsme měli-a o ní to není pravda-myslím, že jeden z problémů Německa, byl problém jejich druhu…myslím, že Německo obecně má problém se svojí vlastní identitou, víš? Vyrůstali jsme s tou vší vinou za 2.světovou válku a z nějakých důvodů to asi otočilo Rammstein tak, že mají tyhle německé kvality-což si myslím, že není zas až tak špatné-ale z nějakého důvodu někteří lid é připomínají něco, o čem si nemyslím, že to připomínat chtějí.
KNAC.COM: Dělají to. A dobrým příkladem je Toolovo "AEnima" album, dělají "Die Eier Von Satan"… (pozn. Vejce od satana)
RICHARD: Jo.
KNAC.COM: Víš, mezinárodně to je zařazovaný jako zvuk "Vůdcovský"…zvuk je hodně SS a je to hodně dělaný jakoby podle nějakého receptu.
RICHARD: Přesně.
KNAC.COM: Lidi si automaticky udělají asociaci bez žádného předchozího spojení.
RICHARD: Ale to je taky trochu problém Ameriky, protože furt vidíš posranej Hollywood…myslím, právě teď máme být zděšení, právě teď Hollywood píše tenhle pravý život Ameriky a stále vidíš Němce znázorněné jako nacisty nebo jako záporňáky; a to je to jediné co se Němcích ví a myslím…domnívám se, že to je v jazyku-je tam něco co je opravdu přímé a možná strašidelné, ale jedinou věcí, co o tom můžu říct je, že jsme nikdy…nikdy jsme neměli sklony se politicky angažovat a nikdy je mít nebudeme, nabeton! (smích)
KNAC.COM: Dobře. Ok, je tu pár věcí, co říkali moji přátelé-poslouchali nějaký věci z Rosenrot, konkrétně, titulní píseň je založená na dobrých znalostech lidové tvorby, správně?
RICHARD: Jo.
KNAC.COM: A protože Německo má velmi bohatý folklor a historii a co-ne, co vás dovádí k těm příběhům?
RICHARD: To je vlastně otázka spíš pro našeho přítele Tilla, protože on jediný píše texty a on s tím přišel, diskutovali jsme o tom, ale je to otázka pro něj. Opravdu na ní nemůžu odpovědět.
KNAC.COM: Tak tohle bude asi stejné-divila se…můžeš mi říct, jestli Hilf mir…Christiane tvrdila, že jí to připomíná příběh z německé pohádkové knížky "Struwwelpeter". (pozn. Rozcuchaný kluk)
RICHARD: (hodně se směje)
KNAC.COM: Je to tak správně?
RICHARD: Víš, legrační věc na tom je, že něco z téhle písně…měli jsme ideu už před pár lety použít staré německé pohádky a použít je v hudbě a "Struwwelpeter" byla vážně jendou z nich a myslím, že inspirace odtud přišla, máš pravdu. Mimochodem, viděl jsi tuhle knihu.
KNAC.COM: Ne, já jsem jí-jen mi o ní dneska řekla.
RICHARD: Je vážně kurva strašidelná! (smích)
KNAC.COM: To je to, co říkala-velmi temné, velmi morbidní…
RICHARD: Jo, jo, jo. Musíš se podívat na toho kluka (Struwwelpeter)-pamatuju si, když jsem byl dítě, stále jsem se koukal na toho kluka jako na děťátko a áááá-to bylo strašidelný! (smích)
KNAC.COM: Jo, fakt se o to zajímám. Podívám se po tom a kus si přečtu.
RICHARD: Jo.
KNAC.COM: Fajn-dříve jste vždycky vypadali, že píšete podle…jistě Till píše ze zkušeností z perspektivy a mám dojem z rozdílů mezi Herzeleid a Sehnsucht až k Rosenrot, že žádné album nebylo takovým posunem. Zpětně jste vždycky měli úspěch…víš, heavy songy, heavy, heavy, velmi chytlavé a teď dostáváte k jakési větší propracovanosti, k více melodickým písním. Svázalo tě to do tvého osobního života jako muzikanta? Přisuzoval bys to tomu?
RICHARD: Myslím, že ten zřejmý věk je nakonec podstatou, protože když jsi opravdu mladý, tak chceš muziku na plný koule 24 hodin denně, chápeš? Pak se staneš starším a potom definitivně oceníš melodickou stránku. Musím říct, že jsem vždycky měl rád melodičnost. Vždycky jsem se jí snažil vnést do naší hudby. Jsou změny, zřejmé, a myslím, že každý ve skupině souhlasí, že s další nahrávkou chceme jít zpátky k hrubší stránce, co máme. Myslím, že vždycky je stránka v našem soundu, který vždycky chceme dát šanc a myslím, že to děláme a domnívám se, že právě teď je čas na probuzení.
KNAC.COM: Výborně; co vás vedlo ke změne z Motor Musik k Universalu?
RICHARD: To je rozhodnutí, které…víš, Motor Music je součástí Universalu a pak dva lidé se oddělili z Motor Music a zrovna teď začínají s vlastním labelem -"Two Point Music"-a náš platný kontrakt máme s Universalem, takže musíme být u nich.
KNAC.COM: Vaše videa-vždycky je to velká součást stránky skupiny-vždycky jste byli velmi visuální a speciálně podějí jste měli možnost znázornit a jít ven s vyjádřením vašich pocitů, společně s tunami obrazů a metamorfóz. Co ve vás způsobuje potřebu to tak moc vyjádřit?
RICHARD: Protože zaprvé máme rádi…velmi hezká věc je, že můžeš otočit píseň ve velmi odlišném stylu a bylo by to video. Někdy to je ok, ale když děláš dobré video, tak se to otočí přesně a lidé to vezmou. Protože když píšeme muziku, musí to být vizuální co to jen jde. Musím mít určitý druh filmu v mé hlavě-to neznamená, jestli z toho vznikne to samé nebo ne-a jestli děláš nějaké visuální efekty v hudbě, může to pomoct písni k jejímu pochopení. Je to velká možnost a druhá věc je, že milujeme umění (smích). Máme to rádi a vždycky je to sranda hrát to a znázornit to nějak jinak. Na pódiu máš jen jednu roli, víš? A my to můžeme změnit.
KNAC.COM: A to je jiný rozměr-myslím, máš hudbu Rammstein a pak máš videa, co jsou hudbou, ale taky o hodně víc. Jak jsi říkal, je vaše hraní, vlastně sděluje visuální příběh jako takový malý film.
RICHARD: Přesně a to je jedna ze sil co Rammstein mají, protože se hodně zajímáme o to, aby Rammstein byli jako ve filmech, chápeš? Máme své visuální efekty a milujeme je.
KNAC.COM: To jedna z věcí, co mám na Rammstein rád.
RICHARD: Viděl jsi nás naživo?
KNAC.COM: Ne a to je vlastně jedna z mých otázek, přijedete do USA?
RICHARD: Víš co, teď máme pauzu. Rozhodli jdme se, že potřebujeme odstup, speciálně po té celé práci, kterou jsme dělali poslední roky a bylo opravdu důležité, že jsme si vzali pauzu a začneme znovu v roce 2007. Určitě se vrátíme, ale nevím kdy.
KNAC.COM: Ok, viděl jsem Live aus Berlin víckrát, než můžu spočítat, takže…
RICHARD: Jo, nové DVD právě vychází, bude vážně, vážně skvělé.
KNAC.COM: Super. A nevíš kdy by mělo vyjít?
RICHARD: Doufám, že tak za 4-8 týdnů; Vám jen, že to bude vážně brzo.
KNAC.COM: Je tam živý materiál a videa, nebo…
RICHARD: Ano, je to živé hraní z naší tour po Evropě, speciálně to obsahuje naší venkovní show ve Francii a o hodně jinou show z Japonska a z Anglie. Dobrý materiál.
KNAC.COM: Nakonec, co by jsi vzkázal lidem co čekají na další "Herzeleid" nebo "Sehnsucht"?
RICHARD: Kupte si "Herzeleid" nebo "Sehnsucht". (smích)

Rammstein Interview - Rozhovor s Richardem 2/part 1

28. srpna 2008 v 19:54 | Agnesh

Brian Davis mluví s leaderem Rammstein Richardem

"(V amerických filmech) stále vidíš Němce znázorněné jako záporňáky; a to je to jediné co se Němcích ví." Miluj je nebo je nenáviď, Rammstein vzbuzují respekt. Víc než kterýkoliv jiný mezinárodní hudební počin Rammstein mají přilepeno ke svým zbraním něco, a dosáhli něčeho, co se žádné jiné skupině na světě nepovedlo - stali se jednou z nejvíce rozpoznatelných a identifikovatelných kapel co jich matička země nabízí, to vše bez jakékoliv angličtiny ve zpěvu. Také špatně směřovaná pozornost bylo klimatem, ve které skupina vyrůstala a výzvy které ukazovali a stále ukazují, jen to je to, co je dělá schopnými dělat muziku. Každá kapela si zaplatí svojí daň, ale Rammstein určitě platili více než hodně. Ale stále pokračují ve výdrži a nepřestávají nás bavit, vše v souladu udržování jejich tradice a jejich vášně pro visuální i zvukovou zábavu. Zakládající člen a kytarista Richard poskytl Knac.com vysvětlení obtížných počátků metalového fandy ve Východním Německu za časů minulých, vášně, která skupinu pohání vpřed a jejich neochvějnou loajalitu k jejich hudbě a jejich kořenům.
"Tento rozhovor je věnován mojí drahé přítelkyni Christiane - jejím znalostem kapely, jazyka, země a jejich kořenů byly naprosto neocenitelné a bez jejího pohledu by se tento rozhovor nikdy nemohl uskutečnit. Danke schön!!"
RICHARD: Čus, jak se vede chlape?
KNAC.COM: V pohodě, jak tobě Richarde?
RICHARD: Taky v klidu. Před pár dny jsem se vrátil z Evropy a musel čekat 2 a půl dne na letiště kvůli nějaký zkurvnený bouřce.
KNAC.COM: Wow!
RICHARD: Bylo to kurva těžký. Byli jsme ve Stockholmu a zkoušeli jsme se dostat do New Yorku přes Frankfurt; to byla fakt mrdka! To byl ten nejhorší zážitek z letiště co mám. Jednalo se o obchod. Ale nakonec jsem ho uskutečnil.
KNAC.COM: Dobrý! (smích) Vážně oceňuju tuhle možnost. Mám přítele se kterým pracuju - narodil se a vyrůstal v Bavorsku a je to věrnej Ramm fanda, takže mi píchnul s otázkami. A teďka tu právě jednu máme.
RICHARD: Jasně, cool. Kdy si poprvé slyšel o naší skupině?
KNAC.COM: Poprvý…uhh chlape…jeden kámoš mi přehrál "Sehnsucht" když vyšla; Pak jsem si jí furt pouštěl.
RICHARD: Jasně, cool.
KNAC.COM: První věc co chceme vědět je - váš začátek ve Východním Berlíně, muselo to být maximálně obtížné mít přístup k hudbě a jejímu hraní. Nebyla to velmi tísnivá atmosféra pro dělání hudby?
RICHARD: Myslím…nebyli jsme opravdu stísnění protože když jsi neznal věci, nemohl jsi je ocenit, víš co myslím? Věděli jsme, že něco venku je, ale ne moc, ale to málo co jsi měl jsi dokázal ocenit. Pamatuji si - protože jsem měl těžké dětství, strávil jsem hodně času v mým pokoji protože jsem měl pořád trable-ale poslouchal jsem jednu živou věc od AC/DC furt dokola celé roky, protože jsem neměl jiný druh muziky! (smích) Vím, že byly časy, chvíli před tím, než jsem začal hrát, kde byli lidi v rádiu a ty hráli cover skupiny protože v tu dobu neměli žádný nahrávky a museli být v rádiu asi se 4 muzikanty. První musel poslouchat první verze a druhý musel poslouchat první refrén a takhle vznikali jejich covery. Byli v rádiu protože neměli nic, čím by to udělali.
A druhá možnost byla zajet do Maďarska a tam si koupit nahrávky. Pamatuju si, že první nahrávka mě stála 200 marek, což bylo hodně peněz. Normální člověk v DDR vydělal tak 500-600 marek za měsíc, a tohle stálo 200. Jako první jsem si koupil "Plastic Surgery Disasters" od Dead Kennedy, což bylo hustý. Byl jsem šťastnej jak blecha, když jsem to měl. (smích)
KNAC.COM: To se vsadím! I když to tolik stálo, tak jsi to musel mít.
RICHARD: Jo, musel. A myslím si, že tyhle momenty…už je nikdy nemůžeš zažít, asi jako…pamatuju si na ten pocit když sis něco koupil, něco jsi si našetřil a měl si to a opravdu sis toho vážil! Teďka už ten pocit nemáš. Dělat muziku bylo o něco těžší protože v DDR byl zákon, že jsi musel mít práci a hudbu si mohl dělat až pak, ve volném čase, ale musel jsi ukázat vládě, že máš skutečnou práci. A to bylo pěkně na hovno protože většinou po 9 hodinách v háku chceš spíš relaxovat. Takže to je to, proč bylo dělat hudbu tak těžký. Ale v DDR byla taky undergroundová scéna, začalo to hodně punkovou muzikou a tehdy bylo hodně politických kapel. Zkoušeli organizovat své vlastní festivaly a jejich vlastní koncerty ale většinou byli chyceni a pak se to vážně zkomplikovalo protože jsi mohl ztratit svojí…potřeboval jsi licenci, a když jsi měl kapelu, musel jsi zahrát před porotou a ta rozhodla, jestli budeš moct hrát. Jiná cesta nebyla. Takže to bylo složitá, ale tenkrát, když jsi opravdu, opravdu chtěl hrát, tak jsi si prostě nějakou cestu našel, jakkoliv to bylo složitý.

Rammstein Interview - Rozhovor s Richardem

28. srpna 2008 v 19:53 | Agnesh |  Rammstein

The Gauntlet: Rozhovor s Richardem

The Gauntlet: Co jsi v poslední době dělal nebo děláš?
Richard: Vlastně je toho hodně. Právě teď pracuji na takovém svém "vedlejškáku".
The Gauntlet: O co se jedná?
Richard: O co se jedná? Dělám na odlišných sonzích. Nechci tomu říkat sólovka. Je to nový projekt a všechno dělám sám. Nějaký čas jsem strávil ve Švédsku skrz produkci. Jsem naprosto zaměstnaný. Dělám to během pauzy, kterou máme s Rammstein. Po všech těch letech jsme si řekli, že bychom si mohli dát pauzu. Ostatní kluci jsou taky někde na dovolený.
The Gauntlet: To je v poho. Myslím, že po 13 letech je na čase si orazit. Když pracujete a jste na tour, jste napjatí a soustředění na to, co s Rammstein vznikne.
Richard: Přesně tak. Je to dobrý čas na to, dát si trochu odstup jeden od druhého. Posledních 13 let jsme spolu byli prakticky non-stop. Speciálně v tomhle bandu můžou být věci vážně složité. Pracujeme v demokratické linii, což zahrnuje hodně diskuze. Takže je vážně dobře si udělat pauzu právě teď. Reise Reise bylo před rokem, Rosenrot poslední rok a živák přijde brzo, takže je čas udělat si pauzu. Je dobré mít trochu oraz.
The Gauntlet: Jak se jmenuje tvá nová kapela a o co se jedná?
Richard: Celé se to jmenuje Emigrate. Žije se mnou v New Yorku, i to mě definitivně inspirovalo. Je to mix, ale zvuk je víc americký než německý. Slyšíš to z německé strany, ale zpívám anglicky. Řekl bych, že to je víc melodické. Nevím jakým zvukem bych to přiblížil. Mám to rád. Je to poprvé co organizuji sám projekt od začátku. Opravdu mě to baví. Nikdo neuvěří kolik času a snahy to zabere, abys udělal desku. Lidé to vážně nedoceňují. Ale nechci si stěžovat, jsem šťastný.
The Gauntlet: Je to ono, proč jsi v New Yorku? Jen si odpočinout od všeho, změnit si "výhledy"?
Richard: Věci okolo Rammstein jsou vždycky takové soutěžení mezi členy skupiny, což je dobře. Když jsme nahrávali Mutter, bylo hodně napětí, které prorůstalo kapelou. Musel jsem jít pryč. To byl jeden z důvodů, proč jsem musel odejít. Kapela přežila můj odchod, nechalo jí to dýchat. Jsem ženatý už pár let a věci se vyřešily. Žil jsem život ženáče. Ukázalo se to jako dobrý krok.
The Gauntlet: Bylo to těžké trochu poodstoupit od Rammstein?
Richard: Jo, vždycky je to těžké pro kluka, co je pořád pod kontrolou. Na mou čest to bylo důležité nechat to tak pro moje zdraví a pro důvody ostatních kluků. Jsem ten typ chlápka, který když má nějakou vizi, tak si za ní jde hlava nehlava. Když žijete v band-demokracii, musíte všechno s každým spletitě diskutovat. Tak u lidí vycházejí jejich vlastní myšlenky a tak to chtějí změnit a udělat to jinak. Bylo důležité odejít a já se teď cítím o hodně líp. Nemusím tu být celou dobu. Máte pravdu, že to bylo těžké, ale to je život.
The Gauntlet: Rammstein konečně vydávají Rosenrot 28. března v USA.
Richard: To nevím, řekněte mi to. Teď nevím proč máme odlišná data vydání v Evropě a ve Státech.
The Gauntlet: To byla moje další otázka...proč? Rammstein jsou tak velkou skupinou, že nepotřebují k nové desce jet tour.
Richard: Díky. Problém je, že jsme se rozhodli nejet k Rosenrot tour. Za druhé máme pauzu. Jako německá kapela máme jiné role než americké skupiny. Trh v Americe je o dost větší než ten Evropský. V Americe máš za tour hodně plusových bodů, stejně jako v Evropě. Německé kapele to zabere hodně energie dělat US tour. Udělali jsme to párkrát a není to tak snadné. To je to, proč se víc soustředíme na evropský trh. Když se nedostaneš do rádia, musíš na tour. Ale nemáme tolik času, protože musíme "sloužit" mnoha trhům. Není to v tom, že bychom se sem nedostali, ale jen koncentrujeme sílu, kterou máme.
The Gauntlet: Hodně z Rosenrot bylo nahráno z dob Reise Reise.
Richard: Jo, ale nemáme rádi dlouhá CD. Co jsme tentokrát udělali bylo to, že jsme nahráli hodně songů. Nejprve jsme přinesli hodně písniček dohromady, které pasovaly dramaturgicky do konceptu Reise Reise. To neznamená, že to byly nejlepší songy ze všech, ale byly nejlepší pro Reise Reise. Pak jsme si nechali 6 písní stranou protože taky byly dobrý. Byly příliš dobrý na to být nějakými "B". Tak jsme se vrátili zpátky, aby jsme se koukli, co jsme vlastně stvořili. Do studia jsme šli po 3 měsících a vymysleli 6 nových věcí, které byly vážně dobré. Nejprve jsme chtěli desku nazvat Reise Reise 2. Ale pak jsme si uvědomili, že děláme odlišnou desku v odlišném stylu. Nakonec jsme jí pojmenovali Rosenrot
The Gauntlet: Takže tohle je samostatné aktuální album, ne nějaké béčko z toho, co zbylo?
Richard: Opravdu bych to tak neviděl. Pro mě to je jen deska, která si stojí sama pro sebe.
The Gauntlet: Je něco pravdy na tom, že Rammstein spěchali s touhle deskou, aby měli lepší podklad při podepisování nové smlouvy s labelem?
Richard: [směje se] Vážně jsme nepotřebovali znovu vyjednávat o naší nynější svobodě. Neuspěchali jsme to. To je jedná z věcí, kterou mám na Rammstein vážně rád. Opravdu se o to moc nestaráme. Chceme jen podat něco dobrého. Když se zaposloucháš do naší hudby, koukáš se na naše videa, nebo jsi na koncertě, budeš vědět, že přinášíme kvalitu a ne kvantitu. Musím říct, že když poslouchám Rosenrot, je to jiné, ale pořád to je super. K odpovědi na tvojí otázku, i když není moc správná. Jsme nezávislí, byla to poslední nahrávka během kontraktu. Vychází nám DVD. Po 12 letech hraní už tam není žádný tlak.
The Gauntlet: Je tohle zvuk, který budeme od Rammstein i nadále slyšet?
Richard: Ne, ne, ne. Konečně se vrátíme zpátky. Ale nejsme pod žádným tlakem něco udělat. Setkáme se v roce 2007 a začneme nahrávat nové CD. Budeme se bavit o věcech jako je tour apod.
The Gauntlet: Rosenrot na mě působilo, že bylo měkčí a mělo jednodušší riffy než u Reise Reise, ale zároveň to je víc brutální a zapamatovatelné.
Richard: Dobrá myšlenka. Jsou tam opravdu zajímavé věci. Poprvé jsme zpívali španělsky. Pak je tu takový malý duet "Don't die before I do", ve kterém křížíme styly. Mám ten song rád, je to hezká písnička, tak mě nezatracuj. Myslím, že to je dobré místo na zastavení. Až opět "vstaneme", budeme tu s novou brutalitou.
The Gauntlet: Proč jste nevyužili Bobo v tomhle duetu?
Richard: Song byl napsaný už hodně dávno. Bylo to hodně odlišné od Rammstein. Till ten song miloval a zeptal se, jestli bychom ho zkusili s Rammstein. V mysli jsme neměli žádnou vhodnou ženu do duetu, pak Jacob, náš produkční, se zmínil, že by rád spolupracoval se Sharleen Spiteri z TEXAS. Přešla k nám a fungovalo to výborně.
The Gauntlet: Rammstein stále dostávají ceny a nominace za Reise Reise. Které si ceníš nejvíc?
Richard: Upřímně, jedna věc, kterou bych chtěl v mém životě, je Grammy. Možná jsem bláhový, ale miluji Grammy. Jako německá skupina je pro nás čest jen to, že jsme nominováni. Myslím si, že už jsme byli dost často nominování a už bychom to mohli jednou vyhrát. Teď nahrávám svojí desku, takže se nebudu trápit během slavnosti. Ostatní kluci si užívají dovolenou. Legrační na tom je, že jsme byli nominováni za píseň, za kterou jsme byli žalováni.
The Gauntlet: Jo, to je velmi zajímavý příběh.
Richard: Byly pověsti, že chlap o kterém to je, nás bude žalovat. Legrační věc v Německu je, že o něm bylo hodně filmů. A pak šel k soudu a byl schopen zastavit ty filmy. Bude zajímavé, co bude možná schopen udělat s námi. Opravdu nevím, jak moc to je možné. Všechny písně a texty jsou psány podle skutečných příběhů. Jak někoho můžete žalovat? Od něj vzešla jen inspirace. Je to divné. Myslel jsem si, že na začátku nemůže stopnout ten klip, ale před pár týdny jsem četl, že ano.
The Gauntlet: Písně jsou jen jinou formou novinařiny. Píšete o něčem co jste slyšeli.
Richard: Přesně! Spousta lidí má písně o Charlesi Mansonovi a zobrazuje jeho zločiny. Nevím jestli soudní proces byl už ukončen, ale on to chce. Jeho tvrzení, o kterém jsem slyšel je, že jsme úspěšní skrz jeho příběh. Všechno to jde zpátky přes peníze.
The Gauntlet: Video k Mein Teil nezobrazovalo jeho?
Richard: Ne, to bylo vážně z aktuálního úmyslu. Mysleli jsme, že chceme udělat něco jiného. To, co jsme udělali bylo, že každý si 30 minut dělal co chtěl, co právě cítil. Každý dělal něco jiného. Nevěděli jsme, co ten druhý udělá.
The Gauntlet: Snaží se kapela schválně dělat kontroverzní videa?
Richard: Nemyslím, že to tak děláme obecně. V Evropě můžeme provokovat jako součást naší práce. Myslím, že vždycky musíš mít nějaké téma a jít přes nějaké hranice. Nemůžeš přemýšlet nad tím, jestli se to dobře prodá, nebo jestli je to správné. Takové věci nemám rád. Jen chci, aby to bylo cool. Myslím, že dynamika, co je v Rammstein, je úžasná. Když jsme spolu, vzniká spousta odlišných věcí. Myslím, že to je část chemie našeho bandu. Je to provokativní.
The Gauntlet: V Evropě je vidět více sexuality než v USA. Vždycky cítíš větší tlak v Americe?
Richard: Ano, jsou věci které musíme změnit. V MTV jsou určitá pravidla. Nepovolují zbraně. Měli jsme problém po 11.září s videem k Ich will, které bylo jako bankovní loupež. Neměli rádi výbuchy a bordel. Vím, že hodně problémů by jsme měli i teď a oni se snažili změnit ten materiál, ale my jsme neustoupili. Někdy se vážně nestarám o to, jak bolavé naše video je. Ale někdy jindy řekneme "víš, opravdu si nemyslím, že bychom to měli udělat".
The Gauntlet: Z Rosenrot vyšli na svět 3 videa. Bude nějaké další?
Richard: Uděláme ještě jedno pro duet s Sharleen.
The Gauntlet: Video k Mann gegen Mann vypadalo jako celkem pro gaye.
Richard: To je opravdu vypečené. Fakt vypadáme jako kurva gayové! Režisér Jonas Akerlund dělal pro Prodigy "Smack my bitch up". Odvedl opravdu dobrou práci. Jedna odlišná věc na něm je, že přesně ví co chce. Udělal všechno sám. Má na všechno skvělý rytmus. Vše bylo vážně zajímavé. Fakt mám rád tohle video.
The Gauntlet: Kdo přišel s tímhle konceptem?
Richard: Vlastně to byl Jonas. Chtěli jsme se hodně pobavit a být všichni nazí. Většinu času to byla skupina, která přicházela s nápady, ale tentokrát to byl jeho nápad.
The Gauntlet: Jaké to je být naolejovaný a serfovat po 20 nahých mužích?
Richard: [směje se] To zní hodně teple. [směje se] Ze začátku to bylo hodně složité, protože tam bylo spousta lidí. Ale pak jsme si zvykli. Nazí jsme vyrostli. Pamatuji si, jak jsme nahý běhal po mém bytě.
The Gauntlet: Nedávno jsem četl, že se objevíš ve filmu 'Madness is Catching'?
Richard: Není to pravda. Rozhodl jsem se, že s tím nebudu mít nic společného.
The Gauntlet: Přál sis někdy, abys nikdy nemusel zvát pyrotechniky na živou show?
Richard: Ze začátku, měl jsem s tím hodně problémů, brát to pryč od našeho provedení. Jako muzikant musíš být tak čistý, jak je to jen možné. Vážně jsme zkoušeli balancovat na okraji. Pak jsem si uvědomil, že to, co děláme, je pyrotechnika. Realizovalo to Rammstein u lidí. Nikdy to už nechci změnit. Je to kus Rammstein. Je to sranda to dělat a konečně i složitý to udělat. Je těžké přesunout tu celou mašinérii. Taky je to drahý, ale je to svébytná část Rammstein. Milujeme připravovat velkolepé show, aby se lidi bavili.

Rammstein Interview - Logic, tvůrčí procesy a jahodový dort

28. srpna 2008 v 19:52 | Agnesh |  Rammstein

Logic, tvůrčí procesy a jahodový dort

Rammstein. Tohle jméno označuje v současnosti nejúspěšnější německý vývoz v hudební oblasti. Čtvrté album Rammstein "Reise, Reise" dobylo v září 2004 celoevropskou Top 10. Rammstein je tak podle hitparády celosvětově nejúspěšnější německy mluvící skupinou všech dob. Po svém velkolepém úspěchu však Rammstein dlouho neodpočívali. Krátce po turné "Reise, Reise" 2004/2005 se kluci odebrali do berlínského studia, aby pokračovali natočením pátého alba, které právě aktuálně vyšlo pod názvem "Rosenrot". V krátké době album vyletělo na 1. místo Top 10 hitparády. Při udílení cen MTV Music Adwards v Lisabonu se Rammstein dařilo stejně dobře: vyhráli v kategorii "Nejlepší německý počin" a byli nominováni spolu s Coldplay a Gwen Stefani s "Keine Lust" na nejlepší mezinárodní klip. Nedávno byli Rammstein nominováni na Grammy 2006.
Jedné neděle jsme zastihli Richarda Kruspeho, který se spolu s Paulem Landersem stará o nesrovnatelnou "kytarovou zeď", v jedné kavárně někde na Prenzlauer Berg v srdci východního Berlína. Ačkoliv kapela pracuje ve studiu ve dne v noci a Richard celý den dlouhé hodiny nahrával kytarové linky, vypadá záviděníhodně svěží a odpočinutý.
Jinak se chovat a jinak smýšlet - to je důležitá záruka úspěchu skupiny. Richard v tom vidí srovnání mezi Rammstein a Apple, protože "Apple ukazuje hudební branži, kterými jinými cestami se člověk může dát."
Richardův první počítač Apple je provedení 5 200 z první generace Power Mac s užívacím systémem System 7. A všechno začalo s ATARI a Cubase. Teprve pak přišel nástup hardwaru Apple s dalším využitím ProTools pro audio a Cubase pro MIDI, přičemž Apple synchronizoval programy a jejich souběžné používání. "Byla to katastrofa, totálně komplikované a nikdy to nefungovalo dobře," vzpomíná Richard. "Přesto," pokračuje, "to byl nejlepší princip. Měl jsem strach vyměnit ho za Logic. Přitom byly možnosti s Logicem už tenkrát obrovské." Takže kapela přece jen přestoupila na Logic a dodnes u něj zůstala, protože "muzikanti chtějí dělat muziku a ne se věčně zabývat komplikovanou technikou. Hlavně jasná struktura programu nám vychází vstříc, tady sami hodně plánujeme dopředu. Je to způsob, kterým děláme muziku."
Při výlučné práci s počítačem by ale podle Richarda přišla zkrátka pocitová stránka, ve studiu by chybělo dohadování. Pro produkci čtvrtého alba se proto kapela rozhodla pro atmosféru zkušebny. Každý člen skupiny přispěl ke skladbám svým dílem. Prostřednictvím společné tvůrčí práce ve zkušebně vykrystalizovala síla kapely.
Kromě Berlína nahrávali Rammstein svá díla v největších studiích Španělska, Belgie, Holandska a Švédska. Předpokladem pro studiové úpravy jsou i počítače Apple s hardwarem ProTools a stejně tak Logic Pro.
Rammstein není žádná jednosměrka
A jak vypadá setup na jevišti?
Pracuje se tam s 8 stopami. Dva synchronizované systémy Logic jsou používány živě. Jeden systém přitom slouží jako zadní vstup. Klávesák Christian "Flake" Lorenz používá pro živě hrané zvuky PowerBack. Když je Rammstein na celosvětovém turné, zkouší - i přes nákladnější jevištní techniku - používat nástroje co nejvýkonněji a nejhutněji. Momentálně používané Racky, které poskytuje počítačová technika v současnosti, budou zanedlouho vystřídány dvěma PowerBooks.
Během toho, co s námi Richard filozofuje o velkých a malých věcech života, se dostáváme k tomu "být jiný", k tématům písní, která - "liší se od ostatních" - jsou tajemná a zabývají se "temnou mocí". "Ve chvíli, kdy jsi jiný, vznikají obavy, které vedou rychle k předsudkům. Pak už lidé vůbec nechtějí naslouchat." Richard se odmlčí, a pak cituje Oscara Wilda: "Když se názory kritiků liší, umělec se shoduje sám se sebou."
Obsahy svých písní představují Rammstein rádi jako "psychologicky hluboká témata, která každého víc nebo míň fascinují." Richardovi vadí, že "všichni pořád mluví jenom o hezkých věcech. Přitom k tomu patří stejně tak i témata z hlubin duše a mají stejné právo na existenci."
Jsou to zhudebněné básně, které - když člověk naslouchá pečlivě - nabízejí netušenou volnost interpretace. Přitom je podle Richrda důležité zdůraznit, že Rammstein není žádnou jednosměrkou a "každý by si měl najít své vlastní příběhy." Ano, skutečně, jsou temné a svým způsobem částečně šokující. Vtahují posluchače do tajuplné moci. Ale nevyvolávají v nás stejné pocity jako básně velkých německých myslitelů a básníků? Vezměme např. "Erlkönig" od Theodora Storma. " Kdo přijíždí tak pozdě…" Rammstein se podařilo zachytit toto téma v písni "Dalai Lama" na čtvrtém albu a vytvořit z něj nové, zcela vlastní umělecké dílo. Píseň "Amerika", kterou člověk může chápat jako lehce provokační výsměch, srovnává kytarista naprosto jasně s jahodovými dorty: "Miluju jahodové dorty. Vážně. Ale když jich sním hodně, bude mi špatně." Aha. Tak jednoduché to je. Konečně Richard to může posuzovat s jistotou, žije přece v USA.
Jaké jsou další cíle Rammstein?
V současné době se pracuje na sestřihu DVD posledního turné. Richardovým největšm přáním je vidět Rammstein jednou jako hlavní představitele v nějakém sci-fi filmu - zatím však žádný námět nebo scénář není.
Zeptali jsme se Richarda na jeho osobní cíle a přání. Má naprosto konkrétní představy: "Po nominaci na Grammy v roce 1999 jednou v životě Grammy získat a zahrát v Madison Square Garden v New Yorku." Jeho tématem č. 1 a cílem pro rok 2006 ale je konečně si najít nějaký koníček.
Čas v útulné kavárně na Prenzlauer Berg uplynul jako voda. Před námi sedí vnímavý a hloubavý hudebník, od kterého můžeme čekat ještě hodně. Při loučení nám slíbil, že při jeho příští návštěvě v Hamburku zajdeme na bramboračku - jako zákusek bude jahodový dort.
Princip vagonu (pod "principem vagonu" se rozumí systematická výstavba skladeb rozčleněná na intro, sloky, refrén, mezihry atd. Skoro každý hit je vybudován podle tohoto principu a zaručuje jistou dynamiku.)
Zatímco první album "Herzeleid" vznikalo klasicky jako společný projekt ve zkušebně v Berlíně, bylo už při nahrávání druhého alba "Sehnsucht" a třetího alba "Mutter" použito počítačů. Během nahrávání "Mutter" bylo Rammstein jasné, že nejsou otroci počítačů, ale že jim umožňují pracovat společně. Richard si cení toho, že "že člověk může přesně podle principu vagonu sledovat, jak to dělají jiní a někdy si může říct: aha, sedí to!"
O vzniku skladeb
Jak vyhledávají nápady k písním? A jak písně vznikají?
Dozvěděli jsme se, že zkoušky se občas konají bez zpěváka Tilla Lindemanna. "Často to dopadá tak, že každý nápad, který člověk donese, je nejdřív nelítostně zničen. A musíš mít hodně silnou hroší kůži, protože je ničeno tvoje dítě… Till píše texty k hotové muzice - jeho básně visí ve zkušebně na zdi a všichni členové kapely písničku společně kousek po kousku propracovávají, to znamená, že refrén a sloky nejsou ještě vůbec pevně určené."
Součástí hodně důležitého procesu je producent Jacob Hellner, který produkoval už Clawfinger. Švéd chápe nezaměnitelný hlas zpěváka jako nástroj - že nerozumí německému textu, je pro jeho práci spíš výhodou. Dbá na to, aby byl zpěv vypracován hodně rytmicky. Čeho si Jacob Hellner cení obzvlášť, je fantazie zpěváka, tedy schopnost rytmického použití slov. Richard o Jacobovi říká: "Jeho práce jako producenta si moc vážím. Vidí, co v tobě je a dokáže z tebe vytáhnout maximum, aniž by tě přitom chtěl zlomit. Jde do hloubky a dokáže slyšet věci, které nikdo jiný neslyší. Ani já nemůžu říct, co to je, ani já to nedokážu zaslechnout…" Tím, že Jacob nerozumí textům, může se soustředit na to, co tu je, a vnímá hudbu jako celek. Tahle výhoda přispívá k mezinárodnímu úspěchu.

Rammstein Interview - Porno pionýr

28. srpna 2008 v 19:51 | Agnesh |  Rammstein

kino.de - Porno pionýr

Kdysi byl zpěvák Rammstein, Till Lindemann, tělem a duší malý pionýr. Ale vůbec ne ve smyslu nějakého vynálezce.
Úkoly mladých pionýrů byly jasně definované : pomoc s dohledem na ulici, vláčet ze sklepa kbelíky s uhlím, sbírat peníze na děti ve Vietnamu. Aby někdo vybočil z řady bylo už z čistě ideologických důvodů v tehdejším NDR nemožné.
Nic ovšem nebylo nemožné pro malého Tilla, tehdy slibného plavce východoněmeckého týmu, dnes vokalisty Rammstein. Spolu se svými kamarády mohl tenhle vodní atlet nechat svoji domovinu za zády a odcestovat na šampionát do Florencie. No a když se už jednou dostal do Itálie, přirozeně si chtěl užívat sladkého života.
Tak se vyplížil, kryt nocí a mlhou, spolu se svým týmem po požárním schodišti z mládežnické ubytovny, aby našel sexshopy. Pornopionýr vzpomíná : " Pro mě, jako chlapce z východu, se rovnalo snu, prohlédnout si nějaký pornočasopis, protože to bylo u nás zakázané. Trenéři ale z toho všeho nebyli vůbec nadšení. Zvědavý mladík byl za odměnu vykopnut z národního týmu, sen o kariéře sportovce A-týmu NDR byl v tahu. Tohle je jeho verze, o tom se ví. Nicméně o nepotvrzených zvěstech, že trenér našel své svěřence in flagranti, se neví nic dodnes.

Rammstein Interview - Muž z oceli

28. srpna 2008 v 19:50 | Agnesh |  Rammstein

Muž z oceli



Till Lindemann je nejzáhadnější osoba v metalu. V rozhovoru s nebývalou otevřeností mluví frontman Rammstein o pornu, punk-rocku a jeho podvratné minulosti…

Till Lindemann nikdy nedal příliš ze svého soukromého života v šanc do nějakého rozhovoru. Ale soudě podle náklonnosti jeho kapely k útočení, industriálně zabarvenému rock ´n´ rollu, byste měli předpokládat opak. Tajemný hlas skupiny Rammstein byl stejně děsivý jako hudba, kterou dělají.

Ještě jednou vítejte. Právě teď se Till posadil do přepychového křesla v hotelovém pokoji v londýnském hotelu Sanderson. Překladatel z němčiny do angličtiny seděl hned vedle. Velmi potichu.

"Oh, ahoj" prohodil Lindemann, během stisku ruky (spíše stisku medvědí tlapou). "Posaď se. Nechceš kafe?" Jistě. Asi máš hodně náročný den s novináři.

"Jo, ale nemyslíme na to", odpověděl anglicky hlubokým baritonem a s jemným smíchem. "Jsme německá kapela, takže to, že máme úspěch, je pro nás stále trochu záhadné".

Ale jak "německá"? Vyrůstal jsi ve Východním Německu-v socialistické zemi.
(Přes tlumočníka) To je fakt. Život před německým převratem (1990) měl na nás velký vliv. Náš svět se sakra zvětšil, když zeď padla.

Vyrůstal jsi v žárlivosti na Západ?
No, ano. Bylo to všechno o modrých džínech a autíčkách Matchbox, ale to nebylo to nejhorší na naší frustraci. Občas jsme chytili nějaké rádio ze Západu a cítili jsme se hustě, protože to bylo zakázané. Mohli jsme chytit nějaké rádio, ale to co jsme dělali, bylo velmi ilegální. Byly černé trhy s alby z nesocialistických zemí, ale ta alba stála celý měsíční příjem.

Po kterých si skupinách si toužil?
Nejvíce po Kiss, a jeden z nevíce vzrušujících momentů mého života bylo, když jsme s nimi jeli tour. Když jsem vyrůstal, byli naprosto zakázanou skupinou, s tou vší jejich krví a jak měli to SS v názvu, které vypadalo jako SS, co nosili nacističtí oficíři-byli zkrátka velkým tabu. Lidi tajně nosili malou fotku těch, co byli velkými nic-nic (smích).

Takže to byl jeden z vlivů na tebe?
(konečně mluví plynnou angličtinou) Samozřejmě. Je to proto, co znamenali ve Východním Německu. (přechází zpátky do němčiny) Ve Státech neměl průměrný Američan žádné stopy, které by vedli k naší historii, takže nemohli rozumět tomu, jak provokativní mohou být SS nebo nacistické helmy. Je to jejich naprostá neschopnost vědět cokoliv o dějinách, mít nějaké tušení o tom, co to opravdu znamená. Pro ně to je jen taková podpěrka.

Takže Rammstein jsou o provokaci?
(Vrtí hlavou) Není to zas taková provokace. Je to o porušování tabu, aby měla účinek. To je punk-rock. Náraz sponky, která dopadne na stůl, je provokativní v těch zemích, kde to je zakázáno. Punk-rock je o riskování a všechno je tak nějak relativní.

Takže ty jsi se musel vyhýbat autoritám, když jsi vyrůstal?
Tehdy to bylo to velmi bizarní. Když jsi byl v bandu, musel jsi se ukázat před státní komisí a přehrát celý svůj set kvůli schválení, po kterém jsi dostal povolení hrát přesně to a nic jiného. Všechno co by jsi řekl mezi songy, potřebovalo schválení, třeba mluvení o politicích bylo nemožné. Mohl jsi si povídat s publikem, ale cokoliv jiného bylo prostě nemožné.

Ale hrál jsi v punkové skupině First Arsch, ještě před pádem zdi…
Ano, a bylo to úžasně zábavné a smrdělo to nebezpečím. Našli jsme si neobydlenou budovu za městem, nebo prázdnou továrnu a rozhodili náš aparát na přívěs a když se někdo objevil, tak jsme zase pěkně rychle vypadli. Byla to pro nás zpráva dne, kdykoliv jsme mohli takhle vystupovat. Dával jsi bacha na špióny a na poldy a pamatuj si, neměli jsme mobily, takže to nebylo tak snadné jako dneska (nostalgicky se směje). Dali jsme si 90 minut na zkoušku a hraní a pak jsme se na to na všechno zase vysrali.

Musíš shledávat rock nudným, když je teď legální.
Ne, ale je to hodně jiné než tenkrát. Hodně se to odráželo od provokace, ale ten smysl vzrušení a napětí se opravdu neděje v kultuře, která akceptuje to, co děláš. Green Day jsou vážně dobrá kapela, ale ten "praskot" už tu není.

(anglicky) Opravdový duch punku je mrtvý. Zemřel společně se Sex Pistols a teď už to nemá žádnou duši, protože tam není žádný odpor.

Byl jsi někdy ve vězení?
Ne, ale byli jsme k tomu velmi blízko. Šli jsme do kulturního střediska s tím, že chceme udělat velkou uměleckou událost s filmy a malováním a nějakou hudbou, zakamuflovanou jako multikulturní událost. Byli rádi, "Jo, kutluta, dobře". A pak jsme vystoupili s párem skupin dohromady a zahráli jsme jim tři songy. Tahle příhoda měla velký vliv na to, co dělám teď.

Ale tvůj otec byl básník a tvoje matka spisovatelka-opravdu to byl ten faktor…
Ano, ale o hodně dřív. Můj původní plán bylo hlubokomořské potápění, takže my můj táta velmi jemně řekl: "Chceš myslet na tohle? Možná bys měl studovat, koukat po umění…". Byl na mě vážně nasranej. Síla jeho připomínek, skutečnost že nechal notebooky rozložené po celém domě a ztratil se v lese při hledání inspirace-o to jsem se tehdy nezajímal. Ale zůstalo to ve mně. Řekl jsem mu, že jsem se mohl vždycky vrátit zpátky a být spisovatelem.

Byl jsi šampión v plavání, ale byl jsi vyřazen z týmu. Někdo tvrdí, že to bylo kvůli přetrženému vazu, jiní, že to bylo něco horšího…
Byli jsme na juniorském mistrovství ve Florencii a slezli jsme po požárním žebříku uprostřed noci, abychom našli nějaký sex shop, kvůli porno časopisům. Pro kluka z Východního Berlína to byl sen, vidět nějaké pornáče, protože to bylo zakázané (smích). Trenéři z toho moc šťastní nebyli.

Hledal jsi porno?
No, ale bylo to pro mě velké zklamání. Ve vesnici, kde jsem vyrůstal, byly tyhle děti, kteří měly jeden a právě jeden porno obrázek. Vypadalo to jako mapa z Ostrova pokladů. Tenhle kus papíru, který byl přeložený, byl vyhledáván spoustami kluků. Byl tak vybledlý, že jsi ho musel dát proti světlu, abys z toho něco mohl dostat a byl uchováván v malý umělohmotný krabičce. A ten frajer, co ho měl, vždycky řekl: "Chceš se číhnout? Ok, kup mi limonádu." Je to už hodně dlouho, teď se mi to vrací zpět.

Rammstein Interview - Muzika pro muzikanta v Z4

28. srpna 2008 v 19:49 | Agnesh |  Rammstein

Car&Hifi: Muzika pro muzikanta v Z4

Muzikanti jsou ti, komu pravděpodobně nejvíc na světě záleží na dobrém zvuku, a to i v autě. Takže pro nás je samozřejmě obzvlášť zajímavé zjistit, jak zní vetavba Ampire v tomto BMW Z4, neboť jeho majitelem je Richard Zven Kruspe, kytarista berlínské skupiny Rammstein.

Přiznejme si, že člověk je docela zvědavý, jak někdo veřejnosti známý asi tak poslouchá hudbu v autě. Richard chtěl vestavbu, která mu dovoluje brát sebou nahrávky ze studia a na cestě domů si je ještě jednou procházet. Přitom chtěl auto opticky zachovat tak nejvíc, jak to jen šlo. Nějaké hýření bylo tedy zakázáno. Svou důvěru věnoval Achimovi Orzessekovi z Ampire, který se postaral o koncept soupravy a o sladění.

Richarde, právě jsi vyzkoušel své Z4 s novou soustavou. No, co říkáš?

Richard: No nádhera! Zjišťuju, že soustava zní reálně a přirozeně, a přesně to je pro mě taky důležité. Dřív jsem často míval pocit - znáš to - soustava běží a po deseti minutách musíš vyřadit. To už teď nemám. Samozřejmě, že prostor, ve kterém posloucháš, je v Z4 hodně malý. A právě v tomhle akusticky obtížnějším prostoru odvedl Achim opravdu dobrou práci.

Hifisoustava v autě katyristy Rammstein - mnozí by si ji jistě představovali jinak - hutnější, brutálnější. Tvé Z4 sice není žádným ukňouraným dítětem, ale v protikladu k tomu, co je v autech rozšířené, je to přece jen opravdu decentní.

Richard: Jo, narážíš na ta obrovská zařízení. Něco takovýho asi potřebuješ pro hip-hop a podobně. Já nic takovýho v žádném případě nepotřebuju. Pro mě je mnohem důležitější přímočarost. Samozřejmě poslouchám hodně kytarovou muziku, ale v zásadě každý hudební směr, za zmínku stojí i pop a elektronická hudba. Kvůli tomu všemu musí znít soustava neutrálně. Pro mou vlastní hudbu platí, že v našem zvuku vězí síla. A to musí být znát. Ale právě přímočaře - zesilovat basy tady člověk nepotřebuje.

Jak je pro tebe téma hudba v autě důležité?

Richard: Od té doby, co to dělám profesionálně, poslouchám muziku opravdu pořádně už jen v autě. Je to jediné místo, kde se můžu při poslouchání hudby uvolnit. Proto je pro mě zvuk v autě důležitější než doma na mojí věži. Dalším, důležitějším důvodem, proč naše nahrávky poslouchám pořád v autě, je to, abych mix otestoval. To ve studiu nejde. Je pro mě důležité poslechnout si zvuk Rammstein taky na "normální" soustavě - z perspektivy fanoušků. Krátce řečeno, v autě člověk objeví kvalitu zvuku mnohem víc než někde jinde.

OK, nejdřív díky za rozhovor. Ale ještě mám jedno. V naprostém protikladu k "tvrdé" image Rammstein mi připadáš opravdu jako typ, co stojí nohama na zemi. Zdánlivě milý kluk od vedle…

Richard (srdečně se směje): Jako každý člověk mám mnoho stránek! A tu svoji temnou stránku prožívám přes muziku. Je to pro mě důležité - důležité pro vnitřní rovnováhu.

Rammstein Interview- nazí v klipu

28. srpna 2008 v 19:49 | Agnesh |  Rammstein

MTV - Rammstein - nazí v klipu



Zatímco klip k jejich aktuálnímu singlu "Rosenrot" na MTV pořád běží horem dolem, mají Rammstein už další želízko v ohni.

Vedle DVD, které se objeví pravděpodobně v březnu, mají už v záloze Rammstein také klip k dalšímu singlu "Mann gegen Mann".

Paul: Protože od ledna máme malou přestávku, už jsme všechny klipy natočili. A měli jsme velkou čest natáčet a Akerlundem. To je člověk, který udělal ten dobrý klip Prodigy. A my se museli s 500 kulturisty postavit do studia a natočit klip.

Kulturisti? Tady snad kluci z Rammstein potkali aktuálního duha doby. Když člověk totiž uvažuje o nynější oblasti hudebních klipů důkladněji, odhalí se hromadně trénující hory svalů. Ale hrající muži středních let, sami uprostřed nahých kulturistů, nebyl snad přece jen nějaký příběh klipu?

Paul: Příběh je, že hrajeme nazí, úplně, přičemž kytaristi mají před sebou kytary, to je lehčí úkol. Till si pak oblékl plenu, protože to pro něj přece nic nebylo. A všichni ostatní jsou úplně nazí.

To zní napínavě, hlavně když Rammstein v posledních letech pořád bojovali s cenzurou svých klipů a i aktuální klip k "Rosenrot" padl cenzuře za oběť. Ani teď nebude poražena, pokud by měl být klip k "Mann gegen Mann" opět trochu ostřejší. Což asi při naprosto neoblečených členech kapely jistě bude.

Paul: Ach, je to tak malé, že to vůbec neuvidíš.
To jsme opravdu zvědaví, jestli je mužství kluků z Rammstein skutečně tak malé, že klip k "Mann gegen Mann" nebude potřebovat vůbec žádnou cenzuru. První obrázky z natáčení a hotového klipu můžete vidět v příštím týdnu. Samozřejmě jen na MTV!